| RECENZE | |
|---|
| Zdeněk Beran Národní galerie |
Typický obraz – Woxart Nová síň |
Válečné umění a propaganda, Deutsches Historisches Museum | Monografie Karla Malicha |
Museum Langen Foundation Neuss
Scheringa Museum of Realist Art, Spanbroek u Amsterodamu 11. 2. 2007–13. 5. 2007
|
Alex Katz v evropských sbírkách text: Čestmír Lang Moderní muzeum a raketová základna Dva kilometry od centra porýnského Neussu, které je dvojnickým městem k metropoli Düsseldorf, se na bývalém terénu raketové základny nachází Muzeum Langen Fondation. V roce 1994 opustily americké jednotky šestnáctihektarový pozemek, na němž byly počátkem 80. let v podzemních bunkrech instalovány americké rakety Pershing, odpověď Ronalda Reagana a Helmuta Schmidta na ohrožení Západu Brežněvovými SS-20. Sběratel Karl-Heinrich Müller, který založil nedaleké Museum Insel v Hombroichu se rozhodl opuštěný pozemek smysluplně využít. Po získání soukromých a veřejných sponzorů přizval ke spolupráci několik německých a japonských architektů pod jedinou podmínkou. V areálu měla být zakotvena vzpomínka na jeho minulou funkci. Proto zůstaly ponechány bunkry i hangáry a terénu dominuje plastika Eduarda Chillidy vzdáleně připomínající odstřelovou rampu raket. Nové budovy navržené architekty Heerichem a Nišikavou a jejich integrace do krajiny, která je dílem Tadaa Andoa vytvářejí už při pohledu z dálky harmonický celek, jakoby odjakživa patřily do poklidné porýnské roviny. Mimo kunsthistorické škatulky Výstavní budova s osmimetrovou výškou sálů a přirozeným osvětlením je ideálním místem pro prezentaci Katzových velkoplošných pláten. Na starém kontinentu patří tento 79letý malíř k nejméně známým osobnostem velkých generací amerického umění po roce 1945. Jako mladík diskutoval s Rothkem a Pollockem v kroužku The New York School of Art, později obdivoval evropskou malbu v Louvru a Pradu. Více než klasická moderna, jej přitahovaly práce impresionistů a postimpresionistů, především Bonnard a Renoir. Americká výtvarná kritika si s jeho malbou dlouho nevěděla rady – jednou Katze klasifikovala jako souputníka pop artu, jindy jako hyperrealistu. Také Evropané měli a ještě dodnes mají problémy s minimalisticky pojatými portréty mužů, žen a dětí, které na první pohled vyzařují selankovitou pohodu. Mnozí Katze považují za optimistického malíře povrchu, jehož obrazům chybí vážnost, reflexe či melancholický podtón. Obrazy, které nelze zapomenout Kurátorky Chrizanthi Kotrouzinis a Bella van der Giessen koncipovaly z veřejných a soukromých evropských sbírek reprezentativní retrospektivu, jejíž závěr tvoří jeho práce z roku 2006. Soustředily se především na portréty a doplnily je obrazy z přírody a fragmentárně pojatými motivy z města. Katzovy portréty jsou objektem obdivu a zatracování již desítky let. V rozhovoru se svým synem Vincentem pro katalog výstavy umělec lapidárně konstatuje, že jde o „obrazy, které lidé nemohou zapomenout“, aniž by k tomuto konstatování blíže objasnil. I v osobním rozhovoru se dozvíme jen málo o Katzových inspiracích nebo jeho oblíbených autorech. Výjimkou je obdiv literárního díla Williama Faulknera a okrajová poznámka, že se „musel dlouho bránit tomu, aby nemaloval jako Matisse“. Pokusme se proniknout k jádru aury těchto portrétů. Katz nenutí své modely k dlouhým seancím – pouze štětcem naskicuje maloformátovou předlohu, která fixuje budoucí kompozici a inspiruje formální řešení velkého obrazu. Pro portréty z raného období je charakteristická určitá strnulost provedení – vzdáleně připomínají malbu celníka Rousseaua. Postavy vyzařují optimismus, který ovšem může být jen známou grimasou american smiling, oné rutinní součásti společenské sebestylizace. Jejich gesta a úsměv jsou v rozporu se zjevnou nezúčastněností: budí dojem, jako by byly hluboko ponořeny do jiného světa. V osmdesátých let prodělala Katzova malba zlom srovnatelný s pozdním dílem Reného Margitta: naivita malby ustoupila hádankovité tajuplnosti. Doteky věčnosti Zatímco v raném díle využíval Katz celou barevnou škálu, koncentruje se později na použití tří či čtyř barev pro jeden obraz. Současně se mění i pozadí pláten - dosavadní monochromnost je nahrazena promalováním dramatičtějšími tahy štětce. Někdy dokonce Katz oživuje svá minimalistické provedení netypickou kompozicí: „uříznutím“ poloviny ženské postavy, která nahlíží z okraje malby do prázdného prostoru (Jessica, 1988) nebo přehnaným nakloněním trupu figury, jak je tomu v Gray Coat (1997). Díky redukci barevné škály a zjednodušenému provedení tváří i postav mají Katzovy nejsugestivnější portréty něco z transcendentální malby. Nezaujatý, emocí zbavený pohled ženských postav může připomenout výraz antických soch, teplé barvy sugerují tichou harmonii, která je něčím více než automatizovaným keep smiling. Pro tato plátna patrně platí to, co o nich napsal Donald Kuspit: Při detailnějším pohledu jsou Katzovy postavy loutkami společenského divadla. Ukazují světu jeden obličej, ale mají ještě druhý, který by ani ony samy neodhalily pohledem do zrcadla. |
 |
zpět hl. strana |
