Typický obraz typické situace

Lenka Lindaurová

Galerie Nová síň v Praze, snad jediná tohoto formátu vybudovaná pro konkrétní funkci, v šedesátých letech bašta aktuálního moderního umění v supervizi Jindřicha Chalupeckého, po roce 1989 prostor hostující hvězdy jako Gordon Matta-Clark či Tony Craig, je dnes nejubožejším výstavním prostorem. Přesto se tváří, že má program, přesto pronajímá dva prostory za nemalé peníze a přesto ji využívají i „seriozní“ instituce jako woxart (bývalé art.cz) k prezentaci předních autorů.

Jednota umělců výtvarných, která spravuje galerii ve vlastnictví Voršilek, je naprosto a evidentně prasácká organizace. Stačí se podívat na web, na výstavu i do ušmudlaných prostor, kde vládne čím dál větší bordel. Současná expozice Typický obraz (už jí předcházela stejnojmenná v Mánesu, obě s výpravnými katalogy), kterou zde prezentuje woxart, by byla pochopitelná (snad jen!) v případě jakési přípravky na aukci, na níž si návštěvníci prohlédnou, na co se mají přichystat. Jako výstavu, za níž se prohlašuje, ji nemůžeme brát. Nechci vyvolávat pocit, že moje vztahy jsou vůči woxartu apriorní, protože mi v určitém čase například konkurovali svým časopisem. Snažím se být naprosto nestranná, ale kritická.

Jsou zde představováni autoři, které skutečně woxart obchodně zastupuje, proto je těžké určit, jestli výstava vznikala v koordinaci s umělci a nebo je přece jen výlohou jejich zastupující prodejny. V prvém případě by byla dokonalým nonsensem, v druhém pak nepřehledným smíšeným zbožím. Překvapilo mě, že i dobří autoři jsou zastoupeni špatnými věcmi (Střížek, Nikl, Róna), nepřekvapilo mě velké množství naprosto průměrných a podprůměrných děl, která zavěšena ve dvojicích ve stylu domácích sbírek po všech stěnách vypadají jako špatně vyplněná křížovka. Kvalitní Špaňhel a Pastrňák se ocitli v nesprávné tajence.

Šokem je vedlejší místnost galerie sama o sobě. Její „šmucik image“ vylepšil jakýsi minibar, na špinavých stěnách a deskách překrývajících jakési otvory jsou nástěnkovým stylem bez ladu a skladu zavěšeni vedle sebe Zdeněk Sýkora, Milan Grygar, Václav Stratil i Pavel Šmíd. Takhle se u nás zachází se Sýkorou, který visí v Pompidou? Světanápravkyni při odchodu z galerie vyhrkly slzy.

Nejde náhodou o nějaký jasný záměr uskutečňovaný tajnými službami, jehož cílem je sebekolonizace? I takováhle ukázka zdejšího uměleckého trhu vypovídá o naší kulturní úrovni.

Petr Pastrňák, Krajiny, akryl na plátně, 2006