AKNÉ

text: Lucie Ernstová

Neorenesanční prostor Rudolfina poskytl tentokrát „přístřeší“ výběru ze soukromé sbírky Richarda Adama, která zahrnuje celou řadu českých malířů současné výtvarné scény mladé až stření generace. Jedná se o ryze subjektivní selekci umělců narozených v rozmezí 60.–80. let minulého století. Doba, kterou prošli, byla plná velkých převratů a změn, jež v jejich díle zanechaly nesmazatelnou stopu. Každý ji však vnímal jinak, proto se vystavená díla liší jak náměty, tak především energií, kterou vyzařují.

Jedná se o klasické závěsné obrazy nejrůznějších formátů, nainstalované se zvláštní citlivostí a ohledem na prostor i jednotlivé malířské počiny, vytvářející ostré vizuální kontrasty místy působící až bizarně. Jako například u syrovějšího díla Jakuba Hoška (1979) Bez názvu, 1999-2000, vystaveného vedle rozměrného plátna Věry Kotlárové (1980) Bez názvu, 2005. Některé obrazy „dostaly“ dokonce samostatnou místnost v prostoru mezi jednotlivými výstavními sály, kde celou kompozici díla ještě dotváří schodiště a několikery dveře. Výstava však nezůstává jen u kontrastů vizuálních, vždyť vedle velkých témat, jako Ježíš Kristus Ivana Voseckého (1963) či Kabaly Blanky Jakubčíkové (1971), zde najdeme zátiší s chlebem Víta Soukupa (1971) nebo vypreparované kopřivy Milana Saláka (1973). A vedle expresivních maleb Jakuba Špaňhela (1976) - Krajina s vránou, 2002; Když v noci sněží, 2003; Anorektička, 2005 atd. - čisté, až reklamně působící obrazy Petra Písaříka (1968), například Schumacher, 2001. Tedy i kontrasty tematické zde našly své místo a můžeme pokračovat ještě dále. Malířsky zdatné obrazy Víta Soukupa (1971), Petra Pastrňáka (1962), Jána Mančušky (1973) naproti až školácky vyhlížejícím artefaktům výše zmíněné malby Věry Kotlárové nebo Nokii, 2006 od Luďka Rathouského. Nebo tradiční figurální malby z cyklu Kompaktní diskařky, 2005-2006 Patricie Fexové (1975) či Guerilla, 2005-2006 Milana Saláka (1973) kontra odlehčené až ironické obrazy Roberta Šalandy (1976) jako například Námořník, 2004. A ani zde by výčet kontrastů určitě nekončil.

Richard Adam svou sbírku začal systematicky budovat až koncem 80. let 20. století a podařilo se mu nashromáždit vyhraněnou kolekci, vypovídající o autorově vkusu i osobních preferencích. Možná proto se s výběrem nemusíme úplně ztotožnit, neboť každý upřednostňuje jak v životě, tak i v umění něco jiného. Ale subjektivní hledisko je nenapadnutelné a vždy obhajitelné, právě svou subjektivností. Mnozí umělci této malířské generace v Rudolfinu jistě chybí, u některých zde zastoupených se můžeme ptát, jak se sem jen dostali? Přesto výstava představuje významný počin v oblasti prezentace současného českého malířství.

I když lepenka či dokonce papír, připevněný hřebíky na honosných tónovaných stěnách Rudolfina a přecházejících přes římsu až k neorenesančním girlandám, působí poněkud zvláštně. Možná se jedná o další kontrast, dle mého názoru by však výstavní prostory například Veletržního paláce obrazům jistě poskytly příznivější „klima“.