Obrazy Pavla Příkaského se mohou na první pohled zdát velmi vyestetizované. Elegantní a něžné obrazy, příznačné lazurními barevnými odstíny, se někomu mohou jevit jako přehnaně éterické, dekorativní či krasoumné. Tak tomu ovšem není. Pavlovi se nejedná pouze o estetický, vkusový moment “libého” při vnímání umění - obrazu.

Příkaského tvorba nese řadu společných rysů s některými dalšími reprezentanty současné malby, kterou bychom s velkými uvozovkami mohli nazvat jednou z pokračovatelských linií tradiční realistické malířské tradice. V drtivé většině je tato (čistě hypotetická) malířská škola zastoupena studenty a absolventy z některých ateliérů pražské Akademie výtvarných umění, ale patří do ní i jejich profesoři, popřípadě starší autoři - inspirační zdroje. Do poměrně široké skupiny bychom mohli zařadit například Jiřího Petrboka, Jakuba Hubálka, Lubomíra Typlta, Daniela Pitína, Jana Mertu, Patricii Fexovou nebo právě Pavla Příkaského.
Zájem těchto lidí o realistickou linii malby nezůstává jedinou rovinou jejich díla. Většina z těchto tvůrců spojuje realismus s osobními, politickými a mimouměleckými tématy. Důležitou inspirací jim jsou i odlišné umělecké disciplíny jako je video, instalace, architektura nebo performance. Tím se liší od jiných malířů pocházejících zejména z malířské školy Zdeňka Berana. Ti sami sebe popisují jako jakési novodobé akademiky. Často legračně hájí superiornost ryze realistické malby a argumentují její dlouhotrvající historií a tradicí, která podle nich nepotřebuje jakékoliv přehodnocení.
Vraťme se však zpět k Pavlovi a jeho dílům. Příkaský nastoupil na Akademii v roce 2005 a k nemalířským přístupům, k nimž má blízko, postupně přibývala stále častější vyjádření formou obrazů. Dnes už se Pavel přeorientoval takřka výhradně na médium malby, nicméně inspirační zdroje jeho děl stále leží z části na poli nemalířském. Nesdílí obavy ani záštˇ ke konceptuálnímu umění nebo jiným formám vyjádření, ba naopak - východiskem jeho práce jsou mnohdy právě tyto formy umění.
Za všechny jmenujme jeho obdiv k dílům rakouského videoumělce Markuse Schinwalda. Schinwaldova práce Pavlovi imponuje svojí podivností i existenciální tělesnou linií. Utažené nákrčníky a těsné košile z Pavlových obrazů jsou přímými pokračovateli Schinwaldových nití křivících ústa, konstrukcí, jež drží tělo v nepřirozených polohách utažených kazajek apod. Nepřirozenost, normativita a škrobenost je však pouze jednou z rovin Pavlova díla.
Dalšími tématy, která k nám z Pavlových obrazů mohou proudit jsou pamět a její fragmentárnost, zapomínání. Tlak informací, vjemů a vzpomínek, které na nás neustále odněkud útočí. Na obrazech Pavla Příkaského se zjevují matné vzpomínky na dávné i nedávné děje, detaily, které se v toku událostí rozpadly na tisíce kousků, ze kterých se pokoušíme složit náš dosavadní život. Vybledlé motivy jsou jakýmsi pozůstatkem věčného malířského tématu Vanitas, stárnutí a rozpadu. Ze zážitků a životů nakonec zbudou pouze kusy oblečení a nábytku, zašedlé fotografie neznámých lidí, útržkovité vzpomínky na záběry z televize, z filmových i obrazových pláten. Jejich zpětným vybavováním, zaznamenáním na obrazy a posléze skládáním (bez ohledu na jejich “reálně-historické” kontexty nebo časovou posloupnost) Příkaský buduje nový druh informace, jakési pole roztříštěného vzpomínání. Pavel se ale při práci s pamětí neomezuje pouze na motivy, které jsou na plátnech namalovány. Nejde jen o vybledlé košile a přitažlivost ztracených vzpomínek nebo rekonstrukci jakéhosi narativu pomocí důkazů a pozůstatků. Pavel se dotýká samotné paměti a odkazu média malby. Malby, která je zatížena svou historií, hlubokou figurativní a mimetickou tradicí.
MH