Skupina Rafani, která je spojována s reflexí sociální a politické situace v této zemi, se nyní koncentruje více na čistě umělecké otázky, jejichž obsah je obecnější a týká se otázek o našich možnostech porozumět sami sobě.

Skupina byla založena v roce 2000 čtyřmi studenty AVU v Praze a nejvíce se projevují dokumentovanými performancemi. Byli dvakrát nominováni na Cenu Jindřicha Chalupeckého, přičemž ve druhém finále v roce 2006 nevstoupili do organizátorské galerie a pouze před ní vařili divákům a romským dětem.
Šest let zaznamenávali a dokumentovali svou činnost na webu, pak se rozhodli nepoužívat žádné texty ani názvy. Jsou si vědomi, že jejich akce jsou v obrazové dokumentaci nesrozumitelné. V nesrozumitelnosti spatřují význam; umění vnímají jako nedorozumění, které se pokouší inscenovat.

Umělecká skupina Rafani se představuje v Galerii Václava Špály bezejmennou výstavou, která se týká jejich rozhodnutí vyjadřovat se jazykem umění bez použití textu.

Rozhodli jste se vystupovat téměř anonymně, bez názvů, bez textů, bez komentáře. Zrušili jste společnou webovou stránku i mailovou schránku. Proč? Souvisí to s vaší činností nebo s něčím obecnějším?

Domníváme se, že veškeré konceptuální umění směřuje k textu a my se snažíme svou vlastní důslednou činností tomuto vývoji vymknout. S tím souvisí zrušení mailové schránky i webu, důsledné nepoužívání textů na výstavě i v propagaci a snaha o zesílení účinku samotného umění.

Diváci si vás nejčastěji spojují s politickým a sociálním uměním. Vaše výstava ve Špálovce je spíš filozofická. Můžete se k tomu nějak vyjádřit?

To, s čím si nás diváci spojují respektive nespojují, je důsledek fungování médií u nás. Nemáme pocit, že bychom se odklonili od témat, která jsme řešili dříve. Ovšem to, jak je řešíme nyní, je jiné. Proměnily se prostředky, především výrazové a technologické. Politiku v našem umění vnímáme v mnohem širším kontextu, nejen jako obraz a dotýkání se současných témat čitelných veřejností, pro nás je politikum každodenní život, to, jakým způsobem se chováme, to, jakým způsobem zacházíme s vlastním životem, jakým způsobem platíme či neplatíme daně, jakým způsobem jednáme s institucemi a podobně. V podstatě nás unavila ilustrativnost politického umění, jakým způsobem se u nás profiluje. Znovu opakujeme, že se neodkláníme od původního způsobu zacházení s politickým tématem, ale výrazové prostředky se velmi radikálně proměnily a témata jsou mnohem obecnější, zásadnější a měly by se dotýkat samotné podstaty společenských témat, nikoli jen povrchu a viditelných dopadů na společnost.

Každý z vás tvoří velmi přesvědčivě i jako samostatný autor. Proč se stále vracíte ke skupinové práci? V čem je jiná a co pro vás znamená?

Ke společné práci se vracíme každý z jiných vnitřních důvodů, takže to není otázka pro skupinu Rafani jako celek. Ovšem, kdyby společná činnost nebyla přínosem a neměli jsme pocit, že nás to obohacuje, tak to nikdo nebude mít zapotřebí dělat.

K čemu jste po letech společné práce dospěli? Změnily se nějak vaše názory na vaši činnost, spolupráci?

To, co jsme si vytyčili v roce 2000, kdy byla umělecká skupina založena, bylo naším cílem, ideí společnosti s vyšší kvalitou lidství, to se nezměnilo. Dochází jen ke změnám formálním, jinak se snažíme naše představy naplnit. Od vyšší kvality lidství jako základního dogmatu jsme neustoupili ani o píď, věříme v sílu umění a v hodnoty, které nejsou hmatatelné a počitatelné. Takže naše názory se nezměnily. Stojíme si za minulými projekty, které bychom dnes možná dělali jinak, ale s obsahy těch věcí souhlasíme.

Zdejší výtvarná scéna je plná předsudků a vzájemné nevraživosti až nenávisti. Umělci se vůči některých institucím vymezují negativně. Jak to vidíte a co k tomu chcete říct?

Rafani nejsou žádní superarbitři současného umění a současné společnosti. Nemáme právo posuzovat nějaké sympatie či antipatie mezi umělci. Máme určitý okruh lidí, se kterými se bavíme, kteří nás zajímají ať z osobních důvodů nebo kolegiálních, profesních důvodů. Ke společenským tématům se vyjadřujeme obecně naším uměním a myslíme si, že nám nepřísluší hodnotit morálku. To je otázka širší politické kultury u nás. S nevraživostí mezi umělci je to jednoduché: každý umělec je individualitou sám o sobě, a přestože nikdo z nich není ostrovem sám pro sebe, tak se jím snaží každý z těch subjektů být.

Kulturní politika tohoto státu je jasně neoliberalistická. Vy, jako skupina komentující různé problémy z toho vyplývající, už nechcete situaci komentovat?

My jsme nerezignovali na politická témata a vyjadřujeme se k politické situaci u nás. Ale necitlivý divák, který si zvykl zaměňovat umění a kulturu se zábavou, nevidí v našem umění politikum a možná ho tam ani vidět nechce. Co jiného je neustálé neakceptování uměleckého rozhodnutí, byť je to rozhodnutí utopické? Nepoužívání textů spousta lidí nehodlá přijmout jako fakt. Neustále jsme korumpováni z různých stran, přitom používat nebo nepoužívat text, zvolit si jakýkoli prostředek, je základní svoboda umělce.

Jaké máte společné i samostatné plány do budoucna?

Kromě toho, že naším cílem je společnost s vyšší kvalitou lidství, se hodláme zabývat zvukem.

Lenka Lindaurová