Synestézie aneb prolegomena k Petru Vášovi

Renesanční osobnost, to je cosi jako epiteton constans, tedy zavedený přívlastek pro umělce, kteří nejenže vnímají život ve vší jeho košatosti, ale taky nacházejí obdobu ke všem pěti smyslům, zraku, sluchu, hmatu, čichu a chuti, v pěti kreativních projevech, literatuře, hudbě, výtvarném umění, herectví a tanci. Ale kdyby šlo pouze o rozmar několika výjimečných osobností, které mají toliko potřebu předvést, s kolika Múzami jsou v intimním spojení. Však ledasco svědčí o tom, že stejně jako teprve součinností všech pěti smyslů si vytváříme celistvý obraz našeho světa, tak taky teprve možnost zapřáhnout všech pět Múz do jediného spřežení (nebo dostat je pod jedinou kapotu) je s to stvořit ono základní mistrovské dílo, ten komplexní otisk zpřítomňující živý svět v mnohotvárné látce.

Ale teď už je na místě zdůraznit, že to všechno má i své fyziologické kořeny. Existuje totiž cosi, čemu se říká synestézie čili souznění smyslů, v němž vjem například ze sluchové oblasti může vyvolat taky zážitek vizuální. Arthur Rimbaud napsal báseň o barevných samohláskách. Každá samohláska vyvolá svůj zrakový vjem, toť cosi samozřejmého v rimbaudovské alchymii smyslů. Ale před Rimbaudem už Baudelaire promlouvá ve slavném sonetu Vztahy o tom, jak si zvuky, barvy, ale i vůně navzájem odpovídají. Jezuita Louis-Bertrand Castel uvažoval v osmnáctém století o optickém klavíru, tedy o klavíru, který by mohl malovat zvuky. Podobný sen realizoval o nějakých sto let později Boris Vian. Má totiž v románě Pěna dní kouzelnou parodii na Castelův „clavecin oculaire“, totiž pianocoktail proměňující zvuky na chuťové (a dodejme, že i alkoholové) zážitky. A když se pak jednotlivé skladby Duke Ellingtona zahrané na pianocoktailu proměňují na jazyku a na patře v celou hudební škálu chutí rozmanitých likérů a whisky, jsou hrdinové Vianova románu ochotni podstoupit i tu nejdobrodružnější cestu za souzněním smyslů. Ale vážně, synestézie prochází staletími a až v tom elektrickém a elektrizujícím devatenáctém dorazí i k nám. Náš nejvýznamnější fyziolog Jan Evangelista Purkyně, který si dopisoval s Johannem Wolfgangem Goethem, poslal tehdy už starému pánovi své kresby figurace zvuků, a Goethe je označil za přírodní hieroglyfy zaznamenávající univerzální harmonii. A když se vrátíme zpátky do našeho století, setkáme se tam s obrazy sochaře Zdeňka Pešánka, obrazy zviditelňujícími hudbu, tak jak je v roce 2005 představila výstava Zvuky a světla v pařížském Centre Pompidou.

Na počátku jsou tedy takové renesanční osobnosti jako byli Michelangelo Buonarroti či Leonardo da Vinci, které se zmocňovaly světa ze všemožných stran a se smyslovou i smyslnou dychtivostí. Pod vlajkou Gesamtkunstwerku, což přeložme neobratně jako všeumění, tvořil pak Richard Wagner svá hudební dramata, v nichž chtěl sjednotit poezii, výtvarné umění, hudbu, divadlo a tanec. Z umělců dvacátého století to nejdůsledněji naplňoval básník Jean Cocteau, který byl snad přímo ztělesněním multismyslovosti moderního umění, když se vyslovoval nejen veršem, dramatem a románovým příběhem, ale i obrazy, filmovou řečí, divadelní režií a herectvím. Básník Vítězslav Nezval si skládal hudbu k některým svým hrám (například ke Schovávané na schodech) anebo písňovým textům (Husopaska) a maloval oleje, nejznámější je jeho Autoportrét před zrcadlem. Tvorbu Milana Kundery zahájila původně řada hudebních skladeb a jedno ze zahraničních vydání Kunderových knih vyšlo s jeho kresbami na obálce. Hranice mezi literaturou a výtvarným uměním překročil básník Jiří Kolář a v pozdním věku i básník, dramatik a překladatel Ludvík Kundera. A na hranici obého se po většinu života pohyboval básník Ladislav Novák. Což není zdaleka úplný výčet doteků literatury a výtvarného umění v našem prostředí.

Ale nejen samotní umělci, ale i literární teoretici a kritikové, aspoň ti nejlepší z nich, nezůstávali uzavřeni v zatuchlých kabinetech pouhé literatury. F.X.Šalda se soustavně věnoval i výtvarné kritice. Karel Teige provázel básníky na jejich cestě do poetismu i surrealismu, ale zároveň byl mimo jiné i významným výtvarným teoretikem, představujícím například kubismus ve své rozsáhlé studii Vývojové proměny umění. A bez Jindřicha Chalupeckého si nedovedu představit jak literární historii dvacátého století, tak porozumění českému výtvarnému umění od šedesátých let minulého století až vlastně po naše dny. A strukturalista Květoslav Chvatík neodděluje estetiku literárního díla od estetiky moderního výtvarného umění.Rozumět současnému výtvarnému umění a vnímat tedy českou literaturu v kontextu výtvarné a případně i hudební scény považuji u teoretiků za samozřejmost a bez toho nejsem co spisovatel ochoten respektovat žádnou kritickou osobnost. Bohužel několik našich současných literárních teoretiků zůstává uzavřeno do vyprahlého autismu pouhopouhé literární teorie a tam si tančí své normativní tanečky.

Už od konce šedesátých let je dotek výtvarného umění s herectvím,  hudbou a literaturou zabydlen taky v tom, čemu se říká performance. Jedním z jejích nejpřesvědčivějších talentů je u nás Petr Váša, který sám sebe označuje za „fyzického básníka“, a vytváří a naplňuje svůj vlastní model synestézie. Jeho hudebně literární koláž s vlastním výtvarným doprovodem , opera Lišák je lišák, je poctou Janáčkově hudbě a původní ilustrované podobě Lišky Bystroušky, a taky surrealistickou fascinací jazykem, provázenou alternativními hereckými projevy. A v jeho tvorbě je, tvrdím, jedna z cest k nejbližší budoucnosti české literatury, neponořené už jen do autismu pouhé literatury.