Ze školy si ještě pamatujeme slovo triumvirát, vláda tří. Ale je skutečně použití tohoto slova v našem případě na místě? Je opravdu láska, umění a bolest tím triumvirátem, jenž má svrchovanou vládu nad našimi životy? A je pravda, že se ta trojka drží za ruce a vždycky, když někoho z těch tří potkáme, ti dva mu stojí po boku? Ale nejvíc neuvěřitelné je, že ze samé podstaty jsou členové této trojice, tohoto triumvirátu, zaměnitelní.

Porozumět tomuto nejpodivuhodnějšímu a zároveň nejsamozřejmějšímu mystériu je o to nesnadnější, že všechny členy trojice máme v sémiotice běžného životního provozu zredukovány na tři zbanalizovaná loga, primitivní znaky: kosočtverec na zdi, jelen na paloučku, obrázek berlí.

Protějškem zvulgarizování jsou pak výsostné polohy téhož. Bolestí zde pak není míněna ani tak bolest fyzická (i když ta jistě taky), jako spíš trýzeň životní úzkosti, jíž procházíme na cestě od kolébky ke hrobu s vědomím, že jsme od počátku zasvěceni smrti. A tohle strašlivé vědomí je však zároveň našim nejcennějším životním darem, protože právě tahle trýznivá, existenciální úzkost nám – a teď cituji Heideggera – otevírá přístup k našemu pravému svébytí, zbavuje nás otupující všednosti a pomáhá nalézt sebe.

Z moudrosti našich předků, ze slok největších básníků, z hrdel operních ale i superstarových zpěvaček i zpěváků víme, že láska je nadřazena všemu v životě, že je tou nejvyšší kartou, jakou si můžeme vytáhnout. Řečeno jazykem apoštola Pavla ke Korintským: I kdybych měl dar prorokování a znal všechna tajemství a měl i poznání o všem a kdybych měl všechnu víru, takže bych hory přenášel, ale lásky přitom neměl, nejsem nic.

Umělecké dílo má zas schopnost kontemplace metafyzických kvalit, oněch zážitků, jež nás vytrhují ze všední každodennosti a odhalují jako bleskem nejhlubší smysl života. Nad tímto citátem ze Strukturální estetiky teoretika umění Květoslava Chvatíka si právě uvědomujeme přirozenou zaměnitelnost všech tří členů triumvirátu. Vždyť na počátku této věty by místo umělecké dílo mohlo stát zrovna tak láska nebo i trýzeň životní úzkosti, jak jsme ji představili v Heideggerově definici. Ano, umění, láska i bolest nás vytrhují ze všední každodennosti a jako bleskem nám odhalují aspoň na kratičký čas nejhlubší smysl života.

Každý z nás má své vlastní zážitky s onou výsostnou i zvulgárněnou podobou všech tří členů triumvirátu. A dávno předtím, než se jejich podoby ustálily v našich životních provozech, předcházely jim vpečeťující se dětské prožitky, z nichž nám navždy utkvěly exaltované obrazy.

V sedmi nebo osmi letech jsem ministroval na zádušní mši a pak klečel u katafalku. Čili proti své vůli jsem sehrál onu zavedenou roli dítěte v bílé komži u černého katafalku coby symbolu andílků připravujících zemřelého na dalekou cestu. Byl jsem tak svědkem hysterického pláče i němé bolesti pozůstalých, cítil jsem či sugeroval si pocit mrtvolného pachu a byl jsem celý prostoupen hrůznou úzkostí, tou první a hned nejsugestivnější polohou úzkosti existenciální. Po pohřbu byla pietní hostina. Chtěl jsme z toho utéct, ale musel jsem, stále ještě v ministrantské komži, čekat, až si pro mě přijdou rodiče. Živě si vzpomínám, jak jsem jednu chvíli vycouval před opileckým křikem veselých pohřebčanů, a couval pak dlouhou chodbou, až jsem na jejím konci otevřel dveře domnívaje se, že vklouznu kamsi do zahrady. Však místo toho jsem stál na prahu místnosti, kde se dva pozůstalí - po zemi rozhozené černé kalhoty a černou sukni, černou kravatu a černé punčoškové kalhotky – divoce zmítali na pruhovaných peřinách. Bylo to jistě jen pár okamžiků, než jsem i z toho zas vycouval, ale to bezprostřední střetnutí úzkosti ze smrti s obhroublou sexualitou, to bylo, na co se pak už nikdy v životě nezapomíná. (A teprve dodatečně mám teď jisté zadostiučinění z toho, že taky oni se asi polekali, když na prahu uviděli osmiletého bílého andílka, kterého nejspíš považovali za zvěstovatele početí, tedy selhání ochrany.) Pak si ještě pamatuju na reprodukci jakéhosi, nejspíš Mařákova obrazu. Zelenými větvemi procházel v několika barevných odstínech zachycený sloup světla a někdo mi dal do ruky nějaký pohřební koláč, z kterého jsem s odporem pomalu uždiboval a čekal, až to všechno skončí.

Ale dodneška to neskončilo. Snad, že už nemám v ruce ten koláč. Bolest, láska a umění se tam tenkrát setkaly v jedné své podobě, kterou bych si netroufal nazvat zbanalizovanou, v tomhle věku není ještě nic samozřejmé a banální, a smrtelná úzkost se prostoupila se šokem ze sexu, ale nakonec i s tím sloupem světla prostupujícím listím, na něhož jsem se pak nekonečně dlouho díval s jakýmsi zážitkem katarze, aniž jsem měl ovšem tenkrát tušení, že tohle je prosím katarze. S jistým ohromením si uvědomuju, že mé pozdější uchvácení Goghovými, Monetovými, Slavíčkovými nebo Kupkovými obrazy je ničím proti tomu, jak mě tenkrát uhranula mizerná reprodukce jakéhosi, možná Mařákova obrazu na stěně venkovské seknice.

Láska, bolest a umění nás vytrhují z lhostejné každodennosti a jedno nemůže být bez druhého, jsou to vlastně sourozenci, z nichž jeden, umění, se nám nikdy nevnucuje a snad můžeme mít i pocit, že se bez něho obejdeme. Však komu není rady, není pomoci, přátelé.