Museum Fridericianum, documenta-Halle, Aue-Pavillon, Neue Galerie, Kulturzentrum Schlachthof, Schloss Wilhelmshöhe

Documenta 12

kurátorka Ruth Noack Kassel,
16. 6.-23. 9. 2007
www.documenta.de

V pořadí dvanáctá documenta v Kasselu, mezinárodní přehlídka současného umění v rozpočtu téměř čtyřiceti milionů eur, není letos žádnou spektakulární podívanou. Naopak, diváci mají s jejím „přečtením" dost potíží.

Hlavní kurátorka Ruth Noack, umělecký ředitel Roger M. Buergel a jejich poradci (mezi nimi například najdeme české teoretiky Víta Havránka a Jiřího Ševčíka) se rozhodli nabídnout výstavu jako samostatné médium, které míří spíše od běžné reprezentace k produkci (vlastní vytváření nového z již hotového materiálu respektive umění). Prostřednictvím otázek jako co je vlastně současné umění, co je to přítomnost, jaký je vztah mezi naším životem a uměním se snažili vykročit z ustálených všeobsahujících modelů různých výstav. Chtěli nás vyvést z omylu, že umění má svůj pevný status. A to se jim povedlo na základě sofistikovaného a přesného vyhledání nekonvenčních významů uměleckých děl bez ohledu na jejich vizuální atraktivnost, ale s důrazem na jejich vypovídací nebo edukativní možnosti. A ukázalo se například, že globalizace je velmi starý fenomén.

Z historie umění známe, že určitá umělecká řeč se objevila v téměř totožné podobě na různých místech světa bez možnosti vzájemné komunikace. Tvůrci documenty se nám to snaží vysvětlit několika způsoby: vnitřní i vnější podobností děl současných a nedávných, ale i míjejících se o mnoho století. Uvedu příklad: podobnost akcí na ulici Lotty Rosenfeld z roku 1979 v Snatiago de Chile a Jiřího Kovandy v roce 1976 v Praze, které skrytě či otevřeně demonstrovaly protest proti establishmentu, nebo přetrvávající „sběratelské" vášně v podobě shromažďování všedních intimních předmětů u Běly Kolářové v 60. letech a Japonky Hu Xiaoyuan v současnosti.
V podtextu přehlídky existují tři leitmotivy - otázka modernosti, „pouhého" života a možností vzdělání: je humanita - přes všechny rozdíly na zeměkouli - možností, jak vymezit nějaký společný horizont?

V expozicích soustředěných na několika místech Kasselu se pokusili autoři najít na základě takto položených otázek jakýsi „návod k použití" umění versus svět. Kombinují vizuální podobnost středověkých koberců i anonymních obrazů 14. a 16. století se záznamy dálného východu ze století devatenáctého a modernu 20. století s postkonceptuálními přístupy.

Radši než tzv. korektní přístup k současnosti i historii volí možnost vysvobodit dílo z vyčichlých pravidel interpretace a naučit globalizovaného diváka číst ho nově. Jak už bylo řečeno, moc ke koukání toho v Kasselu není; divák se musí zapojit, jak to tematizuje Ricardo Basbaum v mediální instalaci Chtěli byste se podílet na umělecké zkušenosti?

A tak především v části Aue-Pavillon najdeme umělecké výzkumnictví, záznamy, archeologii umění a demiurgy nejrůznějších systémů (také například mladou českou umělkyni Kateřinu Šedou a projekt Každý pes jiná ves mapující vztahy obyvatel v malé vesnici). Zkrátka kolážovité myšlení, jež nám v současnosti může nově vyjevit, co se prostřednictvím umění dozvídáme sami o sobě, kde asi tak může ležet těžiště současného umění a proč je dobré mu rozumět. Obrazně nám to předvádí na svých kolážích také Louis Jacob ve Fridericianu ve směsi obrazových asociací či albu kuriozit.

Odpočinkem v luštění měla být expozice v documenta-Halle, kde dominuje poněkud esteticky vypečená instalace Cosimy von Bonin a vizuálně zábavné objekty jakéhosi traku a rádia Iniga Manglano-Ovalle. V Neue Galerie se opět musíme ponořit do vibrujících a nekonkrétních myšlenek a tvrdě pracovat, v zámečku Wilhelmshöhe nám čtení usnadňuje konfrontace se stálou sbírkou starých děl.

Autoři koncepce documenty se snažili vybrat ta „správná" díla, dokazující zeměpisný, časový i mediální posun a přelévání forem v průběžné globalizaci a důležitost jejich nejednotného (neglobalizovaného) čtení. Fakt, že některé určité kultury se ale stejně přesazení vzpírají, ukázalo rýžové pole Sakarina Krue-On, z něhož zbylo jen bláto, a makové pole na hlavním náměstí od Sanji Ivekovič, z něhož vyklíčil jen mizerný plevel.