O jedné rovině tvorby Richarda Nikla

Tvorba Richarda Nikla, letošního finalisty na Cenu Jindřicha Chalupeckého, je v českém kontextu zatím ojedinělá. Záměrně se zmiňuji pouze o českém kontextu, neboť v zahraničí bychom našli řadu umělců pracujících s podobnými tématy i vizuálním a formálním repertoárem. Cíleně též zmiňuji slovo zatím - řada současných mladých umělců inklinuje k práci s tématy, které Nikl v současnosti řeší.

Autorova díla by mohla směle zapadnout mezi nejlepší práce dnes již nefunkčního blogu vvork. Z prací jednoho ze zakladatelů vvorku Olivera Larice, který v současnosti vystavuje v pražské galerii Futura, můžeme cítit jistou příbuznost, která nám umožní Niklovo dílo kontextualizovat v rámci širšího pole než je malý český rybníček. Zůstaňme záměrně uvnitř našich výsostných vod a zaměřme se na autorovo dílo, případně jeho přínos do současné české výtvarné scény.
Richard Nikl je v rámci nominovaných na CJCH zmiňován jako umělec budoucnosti – takový popis považuji za příliš přehnaný a zjednodušený. Způsobu autorovy tvorby odpovídá pouze zčásti, pokud vůbec. Měl jsem dojem, že i sám Richard se na svou prezentaci před Rudolfinem při vyřknutí této líbivé fráze Lenkou Lindaurovou trochu kysele zašklebil..
Richard skutečně používá prvky, které ho v očích některých diváků mohou zařadit do budoucího, mnohem spíše však čerstvě současného světa sociálních sítí, tweetů a komunikačních stezek napříč umělým a stále novým světem internetu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Niklova tvorba sice reflektuje vzrůstající roli virtuálních způsobů mezilidské komunikace a používá je jako nástroj. To ale nemusí nutně znamenat, že je uměním budoucnosti. Koneckonců sociální sítě nebo weby, které slouží ke sdílení nejrůznějšího obsahu (jmenujme např. Youtube), jsou ve světě již dávno etablovaným polem pro uměleckou tvorbu. Leckdy jsou sice jen pomůckou pro prezentaci práce, která vzniká mimo počítač a internet. Často však nalezneme i přístupy a umělce, kteří dané weby, jejich sociální vliv, formální znaky nebo interface tématizují.
Niklova tvorba není vázaná pouze na reflexi jazyka, vizuality nebo sociálního dopadu těchto serverů. Richard Nikl dlouhodobě spojuje archaické materiály s nejnovějšími technologickými výdobytky, nablýskané novotvary s jejich virtuálními renderovými protějšky, jednoduché “špinavé” postupy s pečlivě a řemeslně dokonalými instalacemi.. Je tak na hony vzdálen klasickému internet artu, který se od 90. let omezoval veskrze výhradně na hermetický virtuální kosmos, vytvářený řadou elektronek a kabelů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dovoluji si rozebrat jednu z ústředních částí Richardova vizuálního slovníku, která podle mne dobře reprezentuje to, jaké myšlenky se do autorova díla promítají – hlínu. Hlína, kterou Richard používá celkem intenzivně a dlouho. Hlína, která se všemi jejími uměleckými, historickými i čistě užitnými či barevnými kvalitami dala označit za jakousi primární matérii, ze které vznikalo první umění.
Přesto je hlína, z níž je vyrobena Věstonická Venuše, zásadně odlišná od té, kterou používá ve svých instalacích Nikl. Jíl tvořící sošku bohyně plodnosti obsahoval řadu přírodních příměsí a byl jakýmsi transmitorem přání dávných předků. Soška bujaré plodné ženy - matky, která byla vyrobena z hlíny – tedy jakési kůže matky Země, měla silný rituální význam.
Richardova hlína je vyčištěná a sterilní. Je to takříkajíc hightech-hlína. Speciální drahá prsť, která se používá při výrobě modelů automobilů. Přesto je tato její kvalita na první pohled neznatelná. Od začátku je jasné, že svému účelu má sloužit pouze přechodně. Model se po prezentaci opět rozebere, materiál se později znovu použije nebo se vyhodí. Hlína také ztrácí hlínovitost - nahrazuje jiný materiál - plastovou karoserii neorganického původu. Vytrácí se i enviromentální čistota - hlína proměněná v model automobilu, který poté přírodu ničí svými výfukovými plyny. Závislost na přírodě a přitom nesmírná chuť použít ji k něčemu, co člověku umožní odříznout od ní pupeční šnůru, je důležitým rysem lidské ambice separovat se od původních primárních zdrojů směrem k “utopicky-technologické” lidské přírodě zítřka.
Hlína nám ve své podstatě kdysi dávno umožnila vytvářet umělé předměty denní potřeby. Všechny produkty mají tak jakýsi počátek v hliněných hrncích a jednoduchých věcech, jejichž počet a způsoby užití se v průběhu století zvyšoval a měnil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Původní nástroje komunikace byly z dnešního pohledu značně omezené. Nedávno jsem potřeboval zjistit e-mail jednoho člověka. Měl jsem k dispozici jeho poštovní adresu a neustále jsem hledal možnost, jak prostřednictvím adresy zjistit e-mail, abych mohl s danou osobou komunikovat. Vůbec mě přitom nenapadlo, že bych mohl na tuto adresu poslat dopis. Možnosti komunikace se v posledním století rapidně rozšířily. Morseovka, telefon, internet, mobilní telefony, chaty a dnes sociální sítě mají vlastně podobnou funkci jako designérská hlína.
Jsou nástroji mezilidksé komunikace (původní hlíny) - fenoménu starého jako lidstvo samo. Radikálně ji ovlivňují a zjednodušují, přitom jí také extrémě mění. Už dávno nejde jen o mluvené slovo či text, souběžně s nimi posíláme našemu protějšku v hovoru další typy zpráv (videa, odkazy na zajímavé informace ze světa, fotografie, hudební klipy, filmové trailery). Nejedná se již o rozhovor mezi čtyřma očima, ačkoliv právě z něj - totiž jeho extenzí, to vše dříve vyšlo.
Spojení “twitteru a hlíny” není zase tak nepochopitelné; je to dobře zvolená formální i konceptuální metafora dnešního světa. Světa, který je rozkročen mezi technologickým, digitálním, virtuálním a mezi manuálním, přirozeným, analogovým. Stejné rozkročení musí tedy učinit i umělec.
Umění, řeč i psané slovo jsou po vynálezu internetu schopny se rozšířit neuvěřitelnou rychlostí, jejich dosah stoupá geometrickou řadou. Internet tak přispívá k rozkvětu řady specifických výtvarných pozic, neboť v sobě obsahuje nekonečný výběr z děl nekonečného množství autorů, s nimiž má umělec možnost se identifikovat. Může se tak stát součástí poměrně specifické ohraničené skupiny a definovat lépe svojí roli.
Co tedy činí z Richarda Nikla  zmíněného umělce budoucnosti? Rozhodně více než formální a jednoduché znaky (vizualita odkazující k počítačovému interface, extenzivní práce s twitterem, používání specifických znaků z počitačových programů) jde o uvědomnění bezbřehosti a neohraničitelnosti uměleckého jazyka.
Nezajímá jej, zda se jeho umění podobá jinému výtvarnému přístupu, neapropriuje a nepřipomíná zašlou slávu moderny a dalších “slohů”. Striktně se nevztahuje k tradici konceptuálního umění. Žije v současnosti, mixuje a používá současné prostředky, žije komunikačně a věčně on-line. Necítí potřebu plakat nad ztracenými uměleckými směry, žít z archivu. Odpoutává se – alespoň v českém měřítku - poměrně originálně od vizuálních lokálních tradic a mytologií. Richard je (i s ohledem na podobné sílící tendence v zahraničí) spíše skvělým umělcem současnosti, kterého v Čechách mylně a trochu staromódně považujeme za hlas zítřka.

MH