Výstava jednoho z nejdůležitějších současných umělců, Karla Malicha, v Jízdárně Pražského hradu je na první pohled monumentálním gestem.

Jak ve scénickém návrhu, tak ve finanční podpoře. Měla to být událost, která by diváka oslnila nejen silou ducha vystavených věcí, ale i jejich efektní a propracovanou prezentací. To se ale nestalo… naopak tato divadelnost velmi silným a na naší scéně zcela výjimečným dílům značně ubrala z jejich jednoznačnosti a působivosti.

Retrospektiva se koncentruje na hlavní téma Malichovy tvorby – na světlo, které je nejen důležitou součástí transparentních plexisklových objektů, závěsných prostorových „dráťáků“ i zářivě barevných pastelů, ale v metaforické rovině prostupuje Malichův komplexní přístup k životu a tvorbě. Koncept je tvořen sedmi oddíly akcentujícími určitý výběr tvorby (dodejme, že ne důsledně chronologicky, což patří ke kladům přehlídky) a směřující, ba přímo gradující instalačně k záři poznání, fascinaci a pochopení Malichova osobního „prozření“, které sám v díle i textech akcentuje.

Diváka tedy čeká cesta. Vstup do sálu mu zahrazuje gigantická zeď. Za ní už se rozevírá prostor se zastíněnými okny a traktovaný postupně se paprskovitě rozevírajícími úzkými panely, na kterých jsou umístěná díla víceméně neviditelná, stejně jako drátěné objekty zavěšené v koridoru mezi nimi nad hlavami návštěvníků. Speciálně položený koberec vede postupně od černé přes škály šedé až k bílé (bohužel se občas vlní a vytváří nechtěné boule), na něm jsou nalepeny efektně se třpytící názvy děl z plastického písma. Průchod ke světlu je efektně ukončen velkým bílým nasvíceným kruhem-objektem na vysoké stěně, za níž je už jen bílá kruhová kóje s kultovním kosmickým dráťákem. Ten jediný je správně vidět. Cestou k němu se ale poztrácela Malichova nejkrásnější díla – stala se součástí zbytnělé scénografie Federica Díaze, která sama o sobě je jistě okouzlující, leč tady medvědí službou.

Snad jen čtyři poloprůsvitné panely v závěru cesty, na nichž jsou instalovány nejnovější prostorové minimalistické linie tak, že je vidíme skrz a přerůstají i samotný panel, zachraňují předchozí nedorozumění.

Na balkóně opět v kruhové kóji čeká diváka přehlídka rafinovaně zavěšených kreseb. Opět – jejich nechronologický výběr je příjemný. Teatrálnost instalace je zase rušivá. Kresby v plexisklech jsou uchyceny jednou hranou ke zdi jako otáčený list knihy; navíc jsou doprovázeny hlasitým Lábusovým deklamováním Malichových textů, které by si někdo v souvislosti s díly radši interpretoval sám a nehlasně.

Přes všechny výtky k výstavě jedinečného autora vnímám tento projekt jako důležitý počin, pokus představit něco jiným způsobem, pokus rozčeřit zdejší výstavnické stereotypy. Tak snad příště.

Lenka Lindaurová
 

Karel Malich, Jízdárna Pražského hradu, kurátor Tomáš Vlček

1. 2. – 8. 5. 2013