Jakub Nepraš Tisk E-mail
Donedávna nebyl širší veřejnosti znám; po obdržení hlavní ceny mezinárodního uměleckého veletrhu Arte Fiera Bologna letos v lednu, kde byl prezentován pražskou Galerií Vernon, se objevil ve všech kulturních médiích. Jeho práce, kterou tak publikum spatřilo třeba poprvé, ale nemůže být reprodukována ve 2D: pohyb a třetí rozměr v ní hrají důležitou roli. Jakub Nepraš (1981) absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění v ateliéru nových médií Michaela Bielického a je modelem současného umělce využívajícího nejmodernějších technologií k vytvoření svérázného vizuálního jazyka, který je sdělný, překvapivý, kritický a dokonce i líbivý. Pro Nepraše je typický široký záběr zpracovávaných témat, jejich dlouhá příprava a přesná artikulace prostřednictvím profesionálních počítačových metod. Přes lehké ironické videoskici a složitější videokoláže se dostal až ke složité formě promítaných materiálů (sestříhaných z časosběrných natáčení v různých prostředích – ve městě, v přírodě, cirkuse atd., kombinovaných s animovanými částmi, doplněné zvukovou složkou), v nichž se zabývá, jak sám říká, evolucí našeho současného i budoucího superorganismu. V nich reflektuje postavení člověka v konzumním světě, ekologické důsledky lidské činnosti, možnosti sebereflexe dnešní civilizace. Tuto reflexi provádí zcela aktuálním způsobem: používá všech civilizačních výhod, nemoralizuje a není nostalgický. Ptá se a přitom se dokáže nechat unést ošidností krásy, která doprovází leckteré civilizační katastrofy. S odstupem, obavou i okouzleně sleduje sebezničující povahu lidstva a její komfortní sešup k postcivilizaci. Ve své tvorbě postupuje jako superman: má schopnosti, které ostatní těžko identifikují, a věří v některé pozitivní hodnoty, jejichž zbytkové stopy tu zanechaly velké příběhy.
Nepraš své videomalby projektuje na prostorové tvary nebo různé fólie či podmalované plochy a tak vytváří dojem zvláštní iluze, že nevidíme ani skutečnost, ani umělecké dílo, ani obraz uměleckého díla, ale snad jen jakýsi platonský stín vlastní civilizace.
Lenka Lindaurová
 
 
[Zpět]