text: Jana Máchalová
foto: archiv autorky

Místo ohlašovaného minimalismu a purismu v oblasti tvarování oděvů letos přehlídková mola zaplavil starý dobrý grunge look, popelnicový vzhled, v podobě de luxe. Tento styl „hrdé chlouby chudoby“ vyrašil na pozadí Seattlu na počátku devadesátých let minulého století a je spojen s hudební skupinou Nirvana.

Vogue kontra i-D

To, že grunge znovu zavítal do komerční oblasti, nepřekvapuje. Kolekce pro renomované módní salony vytvářejí bývalí avantgardní návrháři, například John Galliano, Alexander McQueen, Jean Paul Gaultier, Marc Jacobs, kteří se nechali jako první zlákat opovrhovanými subkulturními styly v oblékání. Mnohé z nich vynesla na světlo hédonistická vlna, která se prohnala Londýnem 80. let, a entuziasmus Terryho Jonese, zakladatele dnes již legendárního časopisu i-D.

Jones, umělecký ředitel britského Vogue v letech 1972–77 neodolal punkům, jejichž ostrý škleb vyrostl jako stín za trvale optimistickým úsměvem hippies. Za vizí peace & love však v polovině sedmdesátých let zapadlo slunce. Jedinou možností bylo setřást cynicky veškeré hippiesovské zbytky a vyrazit opačným směrem. Místo přírody odcizená čerň, plasty, vzteklé grimasy, roztrhané blejzry, síťovaná trička a obojky. Žádná etnika a květiny. Tvořivé výbavy punků zacpávaly ulice Londýna a nově vzniklé kluby. Jonesův původní záměr, poskvrnit stránky Vogue touto alternativní kulturou, jeho kolegové tvrdě odmítli. V létě 1980 vyšlo tedy první číslo i-D, které vypadalo jako punkový časopis. Čtyřicet stran s fotografiemi zachycujícími mladé lidi na ulici, v baru, v klubech, s grafikou v podobě strojopisu. V podstatě šlo o sociální dokument, který nevzbuzoval respekt. Jonesovy ambice ale sahaly mnohem výš. Nechtěl sledovat jen módu ulice, která se tak lišila od vypreparované krásy prezentované ušlechtilým magazínem Vogue, štítícím se reality. Jeho redaktoři si vystačili s nostalgií a melancholií potřebnou k sestavování frází. V době, kdy bledé vyhublé tváře vyděděnců postpunkerů vzbuzovaly elektrizující znepokojení, pokud jde o zavedené jistoty, a kdy se ztracená symbolika stávala symbolikou zvrácenou (nacistické svastiky na bundách greasers), si Vogue připravoval půdu pro představení nové společenské elity yuppies (young urban professionals), rozmazlených movitých byznysmenů, kteří byli povyšováni do šlechtického stavu za podnikavost a pak často uvrženi do vězení, když se zjistilo, jakého je ta podnikavost druhu.

Módní značky se pro yuppies staly uctívanými bohy, oblečení a doplňky s logem firem sloužily jako ochranný štít ve světě velkého byznysu. Na stránkách tohoto magazínu se objevila Diana, budoucí princezna z Walesu, stydlivě pípající zpod ofiny, šustění taftu a výstřely zátek od šampaňského vzbuzovaly pocit, že seriózní hru o peníze může hrát každý. Mladé dámy aspirující na vyšší funkce nedbale zastrkávaly faxy do nóbl kopií prošívaných kabelek značky Chanel, slovo designér se stalo zaklínadlem. Existovaly džíny podle designu, čokoláda podle designu, restaurace podle designu. Hodinky Rolex, pera Mont Blanc, šekové knížky Coutts a „zlaté“ karty.

Masově se propagoval neobiedermeierovský nábytek. Bylo důležité naučit se usilovat o zakoupení vily v Toskánsku. Jogging měl přinést tělu hruď a potřebné svaly. Saka měla pro jistotu zabudovaná široká ramena v podobě vycpávek. Oblékalo se pro úspěch.

Vogue vytahuje na počátku 80. let ze sejfu šperky a končí tuto dekádu výtkou řidičům, kteří nepoužívají bezolovnatý benzin. Jeho zmapování tohoto období se týkalo jen špičky ledovce.

Časopis i-D zasadil oblečení do skutečného kontextu doby, designu, alternativního umění, politiky, a tím oddělil oběti módy od stratégů stylu. Punc pomíjivosti, efemérnosti a povrchnosti patřící k módě, onu pohyblivou hodnotu, přijatelnou normu v určitém časovém rozpětí, nahradil tím, co se změnám vzpírá a hledá nadčasovost, tedy stylem.

Terry Jonesovi se podařilo prezentovat subkultury, které nastoupily do razantních stop punkerů – nové romantiky, pervs, goths, psychobillies – bez pocitu, že pouze škádlí svět nečekanými úlety. Představil je s jejich ideologií a bez zkreslení, kterými je stíhala oficiálně uznávaná média. Současně vizionářsky předpověděl cestu „módního průmyslu“. Módní tvůrci v 80. letech ještě poletovali mezi Paříží, Milánem, Londýnem a New Yorkem ve snaze objevit jednotný „směr“.

Udržet myšlenku jednotné módní linie bylo čím dál tím složitější. Většina návrhářů stále více prohlubovala zřetelný, neměnící se „rukopis vlastního stylu“. Rozmarný a výstřední Versace se málo podobal elegantně zdrženlivému a barevně puristickému Armanimu. Posun od módy ke stylu, od jednoho měnícího se námětu k široké škále různých výrazných rukopisů pokračoval plnou parou do devadesátých let a dalšího tisíciletí. Často je spojován s oním diskutovatelným posunem od modernismu k postmodernismu. V období 60. let se svět zdál místem neustále se zlepšujícím díky neodvolatelnému pokroku. Tento pocit nepřetržitého zlepšování a smysluplného směřování k budoucnosti přiměl každého, aby šťastně tancoval na stejnou melodii. To však neplatí v období následujícím. Místo jednotného směru nastupuje chaos, bludiště, šílení, všichni se pohybují po různých a často protichůdných drahách. Jednotný směr se štěpí do plejády možných voleb životního stylu.

Přepsaná minulost

Devadesátá léta, vyčerpaná neustálým hledáním inspirací, začala přebírat do hlavního proudu komerční módy alternativní styly, které se na sebe vršily po dobu delší než půl století. Tím přepisovala minulost a zasazovala ji do nového kontextu doby.

Nově se začalo nahlížet například i na styl pervs (perversité), jehož historie je spojena s otevřením londýnského klubu Skin Two (Druhá kůže) v roce 1983. Avantgardní umělec, který se klub rozhodl provozovat, učinil pokus spojit pravé fetišisty (od klientů Atomage po členy společnosti Macintosh) a vzrůstající obec subkultury pervs včetně hudby a oblečení. Odvážný projekt, který vypadal, že vydrží pár týdnů, má dozvuky v módním světě dodnes. Za zářivě lesklou fasádou pervs – oblečením z usně a plastů přiléhajícím k tělu – tehdy stál vážný počin: zkoumat novou sexualitu, která se snažila nahradit volnou promiskuitu nastolenou „sexuální revolucí“ 60. let. Fetišismus, ústřední složka punkové ikonografie, a voyeurství měly nahradit příležitostný sex. To bylo důkazem toho, že příslušníci této subkultury berou vážně hrozbu AIDS. Plasty a kůže byly zbaveny znaků stigmatu, kterým je zatížila minulost, a staly se adjektivy hrdě se hlásícími k duchu pervs. Symbol S/M (sado/maso), spojený s koníčkem dekadentních vyšších vrstev, který přešel do alternativní módy v podobě piercingu, tetování a zjizvení, polemizoval s aktuálním symbolem D/S (dominantní/submisivní), bojem mezi muži a ženami. Pervs naznačují, že role v jejich oblasti nejsou definovány pohlavím.

Korzety z kožených popruhů, sukně z usně pobité cvočky, tkaniny s potisky srstí šelem se staly šlágrem podnikatelek a aristokratek oblékajících se v roce 1992 v salonu Versace. Dominu s bičíkem v ruce představuje v témže roce Jean Paul Gaultier, dnes kreativní návrhář seriózní značky Hermés. Móda S/M vzdávala hold otevřené sexualitě fotografií Helmuta Newtona i původně „diskotékovému trdlu“ Madonně a její sbírce fotografií nafocených v klubu Vault a vydaných pod titulem Sex. Nebyly to jen ony mediální hvězdy, které tento trend propagovaly, ale celá řada jejich epigonů, kteří jej zdemokratizovali. Estetické teorie, skutečná ideologie, se však proměnily v laciné zboží. Svět opět umíral nudou a znovu se ptal s Malcomem McLarenem: jakou politikou se řídí nuda? Bylo jasné, že každé klišé může mít své následovníky a každá napodobenina své fanoušky. Ale žít na trvalé dietě nostalgie?

Podmanivě vyšinutý indie kids a ucouraný grunge

„Nebylo od věci, že Američané na počátku 90. let o sobě navzájem nedokázali přemýšlet jako o dospělých lidech, když jejich prezident Bush měl občas problém vytvořit inteligentně znějící větu.“ Infantilizace americké mládeže, kterou tak sugestivně zachytil na fotografiích konceptuální umělec Mike Kelley (opuštěná a odhozená plyšová zvířátka, hadrové panenky, háčkované dečky), navázala v oblasti oblečení na hnutí indie kids, jehož klíčovými prvky byly poddimenzované nebo naopak předimenzované obleky kupované v second handu. Tato móda prezentovaná v Anglii časopisem i-D jako reakce na okázalý styl „nových romantiků“ se soustředila na asexuální dětské oděvy, humpolácké boty a doplňky v měkkých pastelových tónech. Dívky v dětských šatičkách, ustřižených pruhovaných legínách a lesklých bagančatech Dr. Martena, které nosily údajně proto, aby se mohly lépe ubránit, kdyby je chtěl někdo znásilnit, se chlubily tím, že jsou po dvacítce ještě panny. K jejich výbavě patřily svačinové kufříky, dávkovače bonbonů, lízátka a dudlíky k utišení sacího reflexu, který vzbuzovala droga exstáze. Beznaděj, pesimismus a melancholické sebepozorování této subkultury hudebně ztvárnily například skupiny The Smiths, Joy Division, Ride, My Bloody Valentine a Ride. Když popularita těchto hudebních skupin přerostla hranice Británie, vzhled indie kids začal být nepřehlédnutelný. Ujal se mezi americkými studenty, především na západním pobřeží, kde se novinky drží déle. Tady byl tento styl za hlučných fanfár označen nálepkou grunge, původně znamenající pronikavý kytarový zvuk.

Hudební skupiny Nirvana, Pearl Jam a Smashing Pumpkins nahradily pop-metalovou muziku přijatelnou hardrockovou variantou. Oblečení i hudba měly rysy splynuvších left-over hippie a punků. Tento „zamerikanizovaný styl punk“ károvaných košil a kalhot, vytahaných svetrů, potrhaných sak a vybledlých džínsů, se kterým si původně vystačili muži, představily asertivní mladé dívky v čele se sugestivní Courtney Love a členkami její kapely Hole jako kinderwhore (styl dětská děvka), což byla drsnější verze indie kids. Tvrdě tak narušily mužskou dominanci na punkové scéně. Všichni náhle zbožňovali zdrobněliny, hlasy malých holčiček a něžné žvatlání, stejně jako hysterický řev a verbální agresi. V roce 1993, krátce poté, co byly prodány 4 miliony desek hudební skupiny Nirvana, byl grunge prezentován na stránkách i-D již v podání haute couture amerických návrhářů: samplerky Anny Sui, Perry Elvise, Christiana Francise Rotha, pod názvem Šílenci ze Sedmé Avenue (slavná newyorská ulice s módními salony). Po amerických kancelářích začaly pobíhat ženy v „dětských“ a „obnošených“ šatech. Byl to protest proti zavedenému oblékání na pracovištích nebo negativní reakce na feministické hnutí? Rozhodně nákup v sekáčích a styl v tomto duchu neodrážely sociální bídu, ale naopak materiální spokojenost. Děti ze slumů a dělnických čtvrtí by s pocitem být na dně těžko koketovaly. Za chvilku ale přestalo být zábavné kupovat si drahé poškozené oblečení. „Luxusní“ chudobu, nevzhledné ortopedické sandály posázené falešnými drahokamy od Marca Jacobse vystřídal úhledný snobský styl preppy, odvozený od školních uniforem prestižních amerických středních škol pro děti bohatých bílých anglosaských protestantů.

Přílišná pozornost médií a módních tvůrců dotáhla grunge do smyslu zbavené karikatury, a tak se začal v sebeobraně „zakopávat“ do undergroundu a zdůrazňovat své kořeny v punku.

Grunge byl bezpochyby jediným životaschopným trendem mladé bílé kultury 90. let. Ten později drsně vyšachovával ze scény hip hop, sportovní dresy, adidasky a heslo „černé je krásné“, několikrát zopakované v i-D a postupně si razící cestu do televize MTV, která se ve svých začátcích chovala k subkulturám, zvláště těm „černým“, macešsky.

Vyvolávání duchů

Zabalit současnou módu do subkulturního pojmu grunge není jen nápad „uvadlých“ stylistů toužících těžit z šokující minulosti. I uznávaní a ctění návrháři se totiž točí na špičce jehly.

A tak salon Chloe znovu předvádí šatové sukně v matných barvách s efekty pomačkání a ohrnovací čepice. Značka Sportmax se prezentuje buřičským skotským kárem v kombinaci se záclonovinou. Marc Jacobs navrhl pro značku Louis Vuittone kabelku s dezénem leopardí srsti v kombinaci s klasickým, nadčasovým vzorem – monogramem LV. Religiózní křesťanské křížky mají dráždivý sexuální podtext, který je na hony vzdálen jejich původní symbolice.

Módní průmysl je uštvaný změnami a snahou prodávat. Náměty se opakují tak rychle, že neodpovídají časové ztrátě paměti zákazníků. Dříve bylo doslova pravidlem, aby vše zmizelo v popelu. Pak přišli ti, kteří se v něm chtěli šťourat. Hnutí punk, jehož odnoží je grunge, navázalo na dada, na surrealismus a na situacionisty z padesátých let Paříže, zvláště na myšlenky Guy-Ernesta Deborda. Zmocnit se však myšlenek někoho, kdo za ně zaplatil nočními můrami, nemusí vždy vyjít. McLarenovi stačilo před třiceti lety vykřikovat heslo „získej prachy díky chaosu“ a hned na sebe obrátil pozornost. Dnes by to nikoho nepřekvapilo. Není čím šokovat, vše je přijatelné a chaos je permanentím stavem. Na druhou stranu neplatí žádný módní diktát tak jako kdysi, kdy jeho neuposlechnutí se trestalo vyřazením ze společnosti. Grunge tak klidně můžeme nechat ležet v regálech obchodů a obléknout si třeba kostým s prvky parádní historické uniformy. Nebo nad vším mávnout rukou jako nad jedovatým švindlem. Jenomže i to je postoj k módě. Nelze ji tak jednoduše setřást.