Studovala jsem ve Švýcarsku,
mou hlavní motivací bylo naučit se dobře francouzsky. Nejdříve jsem
nestudovala přímo na fakultě Ženevské univerzity, ale docházela jsem do
École de Traduction et d’Interprétation. To je slavná škola, patřící k
univerzitě, zaměřená na výuku jazyků a překladatelství, kterou
absolvovala například paní Kerryová, žena neúspěšného demokratického
kandidáta na prezidenta, a řada dalších slavných lidí. Kromě jazyků
jsme museli také studovat filozofii, literaturu, dějiny umění, což se
mi velmi líbilo.
Tam mě také zastihl tragický rok čtyřicet osm a
komunistický puč. Hned po převratu dostali všichni Čechoslováci rozkaz,
aby se do čtrnácti dnů vrátili domů. Krátce nato jsme s hrůzou
zjistili, že stoupá vlna emigrace. V Německu v té době bylo už přes dva
tisíce českých vysokoškoláků, kteří v utečeneckých táborech čekali na
udělení azylu. Bylo to hrozné ponížení pro mladé studenty, kteří si
museli uvědomovat, že v těchto táborech možná za války trpělo mnoho
Čechoslováků. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že se nevrátíme a
budeme pomáhat našim krajanům v nouzi.
Švýcaři se zachovali velmi velkoryse a všemožně nás podporovali. Díky
dceři prezidenta Masaryka Olze Revilliodové jsme například dostali
krásný dům. Také univerzita nás všemožně podporovala, byli jsme
osvobozeni od školného, mohli jsme si zvolit, co budeme studovat, a
dokonce nás podpořili při vydávání časopisu Skutečnost. Mým úkolem bylo
shánět peníze na pomoc studentům. Navštěvovala jsem různé bankéře a
instituce a přesvědčovala je, aby nás podpořili. Tehdy se mně stala
nepříjemná příhoda. Ve Švýcarsku nemůžete totiž nic vyhodit, vše se vám
vrátí. Můj profesor ekonomie mi tehdy dal své vizitky, abych se mohla
jeho jménem zaštítit. Po nějakém čase, když už jsem ty vizitky
nepotřebovala, vyhodila jsem je do koše. A ony se mu bohužel vrátily.
Když se dozvěděl, co jsem s nimi provedla, nechal mě propadnout.
Někde jsem se dočetl, že jste studovala také ekonomii?
Moji
kolegové, kteří tehdy studovali na fakultě, mě moc nebrali mezi sebe,
protože jsem byla pouze žačkou zmiňované školy, která ale nebyla
samostatnou fakultou. Nevnímali mě jako rovnocenného partnera, což mě
samozřejmě uráželo a motivovalo zároveň. Později jsem na fakultě
opravdu začala studovat a byla jsem nakonec první z nich, komu se
podařilo udělat doktorát.
Vlastně jsem se nechtěla zaměřovat na
ekonomii, to bylo pro mě příliš abstraktní, studovala jsem na fakultě s
politicko-ekonomicko-sociálním zaměřením. Zde jsem musela projít celým
kaleidoskopem zkoušek a ve své doktorandské práci jsem se zaměřila na
analýzu problematiky druhé Internacionály. Přátelila jsem se se dvěma
Jugoslávci, kteří shodou okolností psali své závěrečné práce na třetí a
první Internacionálu.
První z nich, Milorad Draškovič, strýc současného ministra zahraničí
Srbska, se později stal ředitelem knihovny a dokumentačního centra
Hoover Institutu, v jehož archivech je dnes například odkaz Ferdinanda
Peroutky. Druhý z nich, Branko Lazič, se stal slavným novinářem v
Paříži a později profesorem historie. Jeho žákem byl například bývalý
jugoslávský velvyslanec v Praze Alexandar Ilič. Oba byli ohromně
talentovaní a mám na ně moc krásné vzpomínky, brali mě jako svou
sestru. Byli velmi chudí, měli třeba dohromady jenom jeden oblek do
společnosti. Když tedy byli někam pozváni, tak mohl jít jenom jeden z
nich.
A vy jste ve švýcarském exilu založila s kolegy časopis? O co šlo při této vaší novinářské exilové práci?
Časopis
spíše založili moji tehdejší kolegové na univerzitě, jmenoval se
Skutečnost. Jeho náplň byla postavena na široké spolupráci s tehdejší
inteligencí v exilu a legendárními lidmi, jako byl například Ferdinand
Peroutka.
Nestýskalo se vám po Československu ve vašem nuceném a náhlém švýcarském exilu?
My
jsme to takto nevnímali. Žili jsme v domnění, že se velmi brzo vrátíme.
Pro mě osobně to bylo velmi tvůrčí a dynamické období. Ještě ve
Švýcarsku jsem založila nakladatelství Editions Sokolova, jež ovšem z
politických důvodů muselo sídlit v Paříži. Při jeho vzniku mi velmi
pomohl právě Peroutka, který mimochodem navrhl, aby nakladatelství
neslo v názvu mé dívčí jméno za svobodna. Vymyslela jsem si například,
že budeme vydávat deset knih ročně v bílé kůži a každou z nich budeme
prodávat za sto dolarů. Těch tisíc dolarů nám zase vydělá na další
titul.
V ediční činnosti vašeho nakladatelství jste se zaměřovala výhradně na české exilové autory?
Chtěla
jsem ukázat, že před komunismem neutekli jenom naši politici, ale že se
do zahraničí přesunula velká část české kultury. Vydala jsem vůbec
první knížku od Toyen, Peroutkovy Projevy k domovu nebo sbírku
Neviditelný domov s básněmi Ivana Blatného, který již tenkrát byl v
londýnském azylu.
Když jste přesídlila
do Paříže, studovala jste dějiny umění. Co vás vedlo k výtvarnému
umění? V Paříži jste se tuším seznámila se svým budoucím manželem, jak
k tomu došlo?
Když jsem dodělala
ekonomii, říkala jsem si: teď jsi exil, musíš si vydělávat. Nejdříve
jsem se chtěla dál vzdělávat v ekonomii a nechala jsem se zapsat na
London School of Economics. Cestou do Anglie jsem se zastavila v
Paříži. Šla jsem navštívit Jana Mládka, o němž jsem slýchala, že má
vysokou pozici v Mezinárodním měnovém fondu a že je velký vlastenec.
Přitom nám přispíval na naše exilové nakladatelství pouhé dva dolary za
jeden výtisk měsíčně. Nechápala jsem to a často jsem na to myslela.
Vzpomínám si, že jsem vešla do jeho velkolepé kanceláře a řekla jsem:
„Pane Mládku, já to nemohu pochopit. Jste prý velký patriot a posíláte
nám dva dolary měsíčně za knížku?“ On se zarazil, byl viditelně v
rozpacích a řekl: „Pardon, pardon, to mi nějak ušlo. To jsem vůbec
netušil. Samozřejmě to vynahradím, odpusťte mi to.“ A pak mě pozval na
drink a na večeři. On mě vlastně přesvědčil, abych nejezdila do
Londýna, ale abych zůstala v Paříži. Náš vztah byl ovšem poměrně dlouho
na platonické bázi. V Paříži jsem začala studovat Dějiny umění na
L’École du Louvre při Sorbonně. Chtěla jsem více poznat dobu, na niž
jsem se ve Švýcarsku zaměřovala z politického hlediska, tedy přelom 19.
a 20. století. Zajímalo mě, jak v té době lidé žili a jaké bylo umění.
Později jsem se za Jana Mládka vdala a odjela s ním v roce 1960 do
Ameriky. V Americe jsem se dala zapsat na univerzitu Johna Hopkinse v
Baltimoru, kde jsem studovala americkou kunsthistorii. Zajímal mě tehdy
americký pohled na problematiku umění, protože Francouzi byli v umění
příliš sebestřední.
Jakým způsobem jste se seznámila s dílem Františka Kupky?
Někdy
v roce 1956 nám jednoho dne přinesl jeden slavný antikvář ukázat obraz
a říkal: „Obraz není moc dobrý, ale tento malíř je vaším krajanem a
jednou bude velmi slavný.“ Bylo úžasné, jak to už tehdy vycítil. A to
se také později ukázalo, že František Kupka je vedle Vasilije
Kandinského zakladatelem abstraktní malby a jeho význam je naprosto bez
diskuse. Rozhodla jsem se, že toho pozapomenutého českého malíře, který
žil v Puteaux, někde na periferii Paříže navštívím. Ateliér Františka
Kupky byl uprostřed veliké zahrady, nedaleko od něj měl ateliér velký
konceptualista Marcel Duchamp a jeho bratr Jacques Villon.
Vzpomínám si, jak jsem zazvonila u dveří Kupkova ateliéru, přišel mi
otevřít pán v letech. Jeho obrazy mě opravdu nadchly. Běhala jsem od
obrazu k obrazu a byla jsem doslova u vytržení. Byl překvapen a měl z
toho obrovskou radost, protože žil poměrně v ústraní. Tehdy jsem se
rozhodla, že budu jeho obrazy sbírat a všemožně ho podporovat.
Takže zde by se daly vystopovat kořeny vaší sběratelské vášně?
Pravděpodobně
asi ano. Jako sběratelka jsem byla nedávno šokovaná, když jsem
zjistila, že v Praze dovolili rozprodat sbírku Jindřicha Waldese, který
byl blízkým přítelem Kupky. Udivuje mě, že Národní galerie se
nepokusila dohodnout s pozůstalými, určitě by to bývalo šlo. Kdysi v
roce 1967 se mě ptal Jiří Kotalík, tehdejší ředitel Národní galerie,
jestli znám paní Waldesovou. Znala jsem ji velmi dobře, určitě by byla
souhlasila s tím, aby si Národní galerie sbírku nechala. Teď už je to
pryč.
O jak velkou sbírku šlo? A kdo to
vlastně byli Waldesovi? Můžete nějak popsat, v čem je základní
charakteristika sběratele umění? Sbírá umění, protože má rád krásné
věci, nebo proto, že chce dosáhnout společenské prestiže či zhodnotit
svoje peníze?
Jindřich
Waldes byl významný a talentovaný podnikatel, jenž vlastnil továrnu na
„šatní spínadla“, tedy patentky, a kterému se podařilo vytvořit
neuvěřitelnou sbírku českých uměleckých děl. Osobně jsem pana Waldese
neznala, byl to velký patriot a milovník umění, který přišel o život za
druhé světové války. Byl vězněn v koncentračních táborech, jeho rodina
jej sice z USA vyplatila, ale bohužel zemřel při plavbě do Ameriky.
Znala jsem osobně paní Waldesovou a jejího nového manžela. Vím, že byli
šťastní, že jejich sbírka je v Národní galerii.
Každý sběratel
sbírá buď proto, že miluje umění bez ohledu na to, zda je známé, nebo
neznámé. Máte-li štěstí, stane se umělec slavným, pokud vytvoří styl,
který historicky něco vyprovokuje. Na druhou stranu muzeum musí sbírat
umění bez ohledu na to, zda se dané umění lidem líbí, nebo ne, tedy
pokud jeho ředitel uzná, že je ve vývoji důležité.
Jakým
způsobem jste podporovala české umění za totalitního režimu a podle
jakého klíče jste si vybírala umělce, když jste tady už řadu let nežila?
Nikdy
jsem nechtěla vytvářet sbírku. Chtěla jsem podporovat výtvarníky, kteří
byli v zoufalé situaci. Když jsem přijela poprvé po devatenácti letech
do komunistického Československa, tuším, že v roce 1967, měla jsem
doporučující dopis od ředitele Guggenheimova muzea. S tím doporučením
jsem šla na Hrad na ředitelství Národní galerie s prosbou, že bych se
potřebovala setkat s tehdejším ředitelem Jiřím Kotalíkem. A to vám byla
legrace, jak mě tehdy odmítavě přijali v kanceláři. Nějaké úřednice na
mě spustily: „Jak si to představujete, vidět pana Kotalíka. To musíte
napsat žádost a tak za čtrnáct dní vám možná dáme vědět.“ Byla to
taková typická ukázka nevstřícné komunistické byrokracie. Požádala jsem
je alespoň, aby panu Kotalíkovi předali můj doporučující dopis.
A
představte si, než jsem tehdy došla do hotelu, už jsem měla odpověď. V
hotelu na mě čekal vzkaz, že by mě pan ředitel Jiří Kotalík velmi rád
viděl. Hned druhý den jsme se potkali, padli jsme si do noty a vyvinulo
se z toho velké přátelství. Otevřeně jsem mu při prvním setkání řekla:
„Pane řediteli, já jsem proti vašemu režimu, to se všude dozvíte, ale
nejsem špion a chci pomoci české kultuře. Když mi dovolíte chodit, kam
budu chtít, bez nějakého špehování, a když mi dáte možnost, že si budu
moci vybírat, co chci, tak vám slibuji, že se nebudu ptát umělců, kdo z
nich je v partaji a kdo ne. Mě zajímá kvalita výtvarného díla.“ On
souhlasil a dal mi k dispozici auto. Udělal to velmi chytře. Jezdil se
mnou jeden kritik a kurátor. Jeden z nich byl pro režim, druhý proti. A
šofér, to byl samo sebou fízl.
Co všechno jste v této sestavě navštívili a jezdili jste třeba po soukromých ateliérech neoficiálních umělců, nebo to nešlo?
Jiří
Kotalík chtěl, abych viděla sbírku Národní galerie na Zbraslavi, a měl
pravdu, protože ta je velmi krásná. Vypravili jsme se tam s naší
expedicí, a když jsme tam přijeli, zámek byl samozřejmě zavřený. Po
delším dobývání se otevřely dveře a tam stály zase nějaké neochotné
uklízečky. A ty spustily, že tam nikdo nepůjde. Snažili jsme se jim
vysvětlit, že nás posílá pan ředitel Kotalík, ale nepochodili jsme.
Byla to celkově dost trapná situace, až jeden z mých průvodců, Jiří
Mašín, tehdejší zástupce pana Kotalíka, odešel a zřejmě volal na
ministerstvo, aby nám vymohl vstup. Za půl hodiny přišel se slovy, že
tam tedy můžeme jít, ale musíme si vzít bačkory.
Kromě doporučení z
Guggenheimu jsem tehdy měla ještě jeden tajný dopis pro Jindřicha
Chalupeckého. Chalupecký mě ihned zavedl do kavárny Slavie ke stolu
Jiřího Koláře, kam jsem pak chodívala a seznámila se s jeho dalšími
vrstevníky -– Sýkorou, Demartinim, Malichem a dalšími. Oni mi ukázali
celou pražskou uměleckou scénu.
Vy
jste s panem Jiřím Kotalíkem udržovali poměrně přátelské styky. Přesto
to nezabránilo tomu, aby vám později v osmdesátých letech zakázali
vstup do Československa.
Později jsme se
s panem Kotalíkem ohromně spřátelili. A já jsem mu vždy říkala: „Jiří,
když přijedu a vy byste měl pocit, že by nebylo dobře, abychom se
viděli, můžete mi vzkázat, že jste někde jinde, a já to pochopím.“ On
to však nikdy neudělal. Vždy, když jsem přijela, ze všeho nejdřív jsem
volala jemu. A scházeli jsme se někde na dobře viditelném místě, aby
měly státní orgány všechno pod kontrolou.
Jeho chování a záštita
byly pro mé návštěvy velmi důležité. Díky němu měli umělci méně strachu
a věděli, že nejsem nějaký protistátní živel. Zakázaný vstup jsem měla
od roku 1984. Vždy, když jsem udělala výstavu českých umělců v
zahraničí, většinou byla ohromě populární. Kritici pak psali – jak je
možné, že v zemi, kde není svoboda, jsou tak talentovaní výtvarníci? –
a ptali se mě, jak si to vysvětluji. V Praze se nelíbilo, co paní
Mládková vykládá, neboť socialistické Československo byla přeci
„svobodná země“. A to byl právě kámen úrazu, takže pak následoval
přísný zákaz vstupu.
Vy
jste vlastně jako jeden z mála západních sběratelů umění měla skoro
dokonalý státní servis a mohla jste se svobodně pohybovat skrz železnou
oponu. To byla v té době asi velká rarita. Bohatá Čechoameričanka
zaměřená proti komunismu, která chce nakupovat české umění?
Jiří
Kotalík mi tenkrát říkal: „Paní Medo, vy jste pro nás nenahraditelná.
Můžete si dovolit cestovat, jste finančně zajištěná, máte umění ráda,
jste kunsthistorička a chcete nám pomoci.“ Taková kombinace tenkrát
opravdu neexistovala. Když sem přijel nějaký potenciální kupec nebo
sběratel z ciziny, neuměl pochopitelně česky. Proto mu většinou nic
neukázali, takže po čase zase odjel s prázdnou. Byly dvě organizace,
které směly pořádat výstavy v cizině – Národní galerie a Art Centrum.
Ty ovšem mohly vystavovat jen oficiálně povolené výtvarníky, což nikoho
ze Západu nezajímalo. Tady se objevilo mnoho různých zástupců světových
muzeí, ale těžko se k modernímu umění dostali. Oficiální instituce
neměly právo jim cokoliv ukazovat. Kdežto já jsem si chodila svobodně
po ateliérech a uměla jsem jazyk. Znala jsem to tady a věděla, kde
hledat, právě díky Jindřichu Chalupeckému a jeho skupině.
Jednou
jsem jela vlakem na Bienále do Benátek. Nastupovala jsem ve Vídni, to
bylo v době, kdy jsem měla zakázaný vstup do Československa. Ve vagonu
mi bylo příšerný horko, tak jsem vystoupila do uličky a tam jsem
náhodou potkala Jiřího Kotalíka. Měli jsme vedle sebe čistě náhodou
kupé, a tak jsme si cestou povídali. Říkal, jak je nešťastný z
normalizační atmosféry v Čechách, že sice měl možnost odejít, ale
nevěděl, zda neudělal chybu, že zůstal. On sice musel dělat kompromisy,
ale dělal je se ctí a kompenzoval je velkými činy. Dnešní situace na
poli českého umění by byla jiná, kdyby byl Jiří Kotlík mezi námi.
Jak vzpomínáte na vaše návštěvy Československa normalizačních sedmdesátých let?
Nemám na tuto dobu nejšťastnější vzpomínky. V roce 1975 jsem v
Guggehheimově muzeu dělala výstavu Františka Kupky a neměli jsme pro
katalog žádné fotografie Kupkových obrazů, které nám Národní galerie
půjčovala. Obrátila jsem se zase na Jiřího Kotalíka s prosbou, zda by
nám galerie mohla nějaké pořídit. Nejdříve mě poslal za fotografem, pak
zase za někým kvůli nezbytným povolením. Mimo jiné jsem musela
navštívit i tehdejšího ředitele Městské knihovny na Mariánském náměstí.
A to byl teprve normalizační výjev, na který se nedá zapomenout. Když
jsem vešla do jeho kanceláře, spatřila jsem za stolem spát podivnou
zarostlou osobu, před kterou byly dva velikánské talíře. Jeden plný
pecek od švestek a druhý plný cigaretových špačků. Bylo vidět, jaký je
to nešťastník. Tak jsem ho vzbudila, omlouval se, že je hrozně unavený,
ale s těmi fotografiemi mi nepomohl. Po mnoha peripetiích jsme se zase
potkali s Jiřím Kotalíkem v hotelu Intercontinental. A on už z dálky
křičel: „Já už prostě nemůžu, už toho mám dost!“ Načež tajní kolem
špicovali uši. Tak jsem ho honem uklidňovala, aby mluvil tiše, a on
pokračoval: „Já už jsem udělal tolik kompromisů, že se v tom utápím až
po uši.“ Byl z toho nenormálního života v normalizaci hrozně nešťastný.
Žádné fotografie mi ale nepřinesl, měly přijít na ambasádu a nikdy
nedošly. Tak jsme museli dát do katalogu fotografie Kupkových obrazů z
novin z roku 1912.
Řadě
českých osobností, které někdy zavítaly do Ameriky, pobývaly ve vašem
sídle ve Washingtonu, jste pomáhala. Byli to jak spisovatelé, tak
výtvarní umělci i hudebníci. Lze říct, že jste vytvořila takový český
exilový intelektuální salon. Kdo všechno u vás byl a jací to vlastně
byli hosté? Mimo jiné se traduje slavný pobyt Bohumila Hrabala, který
vám málem podpálil dům.
Bydlela u nás
řada osobností, jako právě Jiří Kotalík nebo Bohumil Hrabal. Ten byl u
nás dvakrát. Je pravda, že nám málem podpálil dům, ale celé si to
trochu přibásnil. Někteří z opilců jsou zajímaví v tom, že i když jsou
opilí, dokážou se ve vážných situacích chovat normálně. Zrovna tak
Bohumil Hrabal, když si uvědomil, že hoří, vzal všechny ty polštáře a
peřiny a odnesl je do koupelny a pustil na to vodu. Tím zachránil celý
dům. Na zemi po něm byla hotová spoušť. Manžel mi druhý den při snídani
říkal, abych před Hrabalem nic nenaznačovala. Hrabal tam zkormouceně
seděl v koutě a nahlas vzdychal. Bylo to až dojemné, jak mu to bylo
líto.
Co vás po návratu do Prahy nejvíce šokovalo?
Pro
mě byly v Praze šokující dvě věci. Když vykradli můj byt na Kampě a
vybrali si ty nejcennější věci. Museli to být lidi, kteří dostali tip.
Stejně tak jsem byla šokována, když Milan Knížák nedovolil poslat
Kupkovu Amforu – Dvoubarevnou fugu na výstavu o začátcích abstraktního
umění v Paříži. Francouzi o ten obraz moc stáli, protože byl jako jeho
první abstrakce vystaven právě v Salon D’Automne v roce 1912. Nikdo si
nedovede představit, co jsem dělala pro to, aby se tam ten obraz mohl
poslat. Komunikovala jsem s ředitelem chystané pařížské výstavy Sergem
Lemoinem a snažila jsem se mu být nápomocná. Měla jsem třeba příslib,
že Kupkova Fuga bude hlavním motivem reprodukovaným na katalogu, ale i
po celé Paříži na plakátech a na citylightech. Bývalý ministr kultury
Pavel Dostál tím byl nadšen a zapůjčení podporoval. Tlumočil mi, že
Milan Knížák obraz půjčí, pokud to povolí ředitel sbírky. A ten mi zase
řekl, že to samozřejmě povolí, pokud s tím bude souhlasit ředitel
restaurátorského oddělení Národní galerie. Všichni se naoko tvářili
velmi vstřícně. Ředitele restaurování jsem ujistila, že je možné sem
pozvat kurátora z Paříže a že mu Národní galerie může dát jakékoliv
podmínky a oni je splní, byť budou sebeabsurdnější. Vymyslete si, co
chcete, a oni na všechno přistoupí. A pak začala celá ostuda. Kurátor z
Paříže přijel a Milan Knížák ho ani nepřijal. Byla jsem u toho, když
ten obraz prohlížel restaurátor a snažil se nám dokázat, že je obraz
poškozený. Byla to komedie.
Byla to opravdu velká zrada na
geniální výtvarné osobnosti Františka Kupky, který by se konečně vrátil
do Paříže jako vítěz, a také na celém českém národu. Takovou šanci už
nebudeme mít, podobnou výstavu jen tak neuspořádají. Víte, co by to
bylo, kdyby se tak upozornilo, že nejslavnější malíř dvacátého století
je náš malíř? Co by to bylo pro náš národ a pro Kupku, který tam žil v
bídě a zapomenut?
Takže si myslíte, že nás Národní galerie špatně reprezentovala a svým přístupem celý tento projekt bojkotovala?
Dostávala
jsem od organizátorů výstavy dva roky dopisy, chtěli po mě pro tuto
retrospektivu Kupkovy obrazy z mé sbírky. Vždy jsem je odkazovala na
Národní galerii, ale to jsem samozřejmě netušila, že Knížák nebude
chtít výstavu půjčit. Shodou okolností jsem tenkrát půjčila asi dvacet
kvašů do Španělska, které byly předlohou pro jeden Kupkův obraz. K mému
překvapení za mnou přijel ten nešťastný kurátor z Paříže, aby mě
přemluvil, jestli bych jim něco na tu výstavu nepůjčila. Oni v podstatě
neměli žádné Kupkovy obrazy. Samozřejmě jsem půjčila, co si přáli, ale
je to velká ostuda Národní galerie. Nakonec si jako hlavní motiv
vybrali Kupkovy Newtonovy kotouče, které si zapůjčili z Filadelfie.
Jak probíhalo otevření Musea Kampa a kdo ho přišel podpořit? Musela to být opravdu velkolepá událost po všech těch obstrukcích…
Otevření
Musea Kampa bylo pro mě opravdu okamžikem vítězství. Přišla většina
osobností z kulturní obce, včetně bývalého prezidenta Václava Havla a
tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála. Na úvod jsem měla malý
proslov ve smyslu, že všechny vítám a děkuji všem, kteří mi pomohli.
Řekla jsem, že jsou tady dvě osoby, které musím jmenovitě zmínit, bez
nichž by muzeum nevzniklo. Jedním z nich byl ministr kultury Pavel
Dostál. Zatleskejme mu, řekla jsem, a lidé mu nadšeně aplaudovali. Ale
pak je tady ještě jeden pán, který mě svojí nenávistí a zlobou vždy
znovu motivoval k vytrvalosti, a tím je ředitel Národní galerie,
poděkujme mu. A to byl teprve ohromný potlesk! A tehdy jsem všechny
přítomné požádala, aby podpořili petici za odeslání Kupkovy Fugy do
Paříže. První to podepsal Pavel Dostál.
Vidíte, že nevstřícná politika Národní galerie pokračuje. Čím to je, že
byť jsou ve vedení noví lidé, chovají se podobně jako za totalitního
režimu?
Ano, dokonce i bývalý ministr kultury mi jednou řekl, že Milan Knížák žárlí na úspěchy naší nadace.
Jakou
expozici zamýšlíte pro Werichovu vilu, o kterou jste zažádala, když se
vám podařilo úspěšně zpochybnit vítěze minulého podezřelého konkurzu?
Museum
Kampa usiluje o Werichovu vilu již několik let. Chceme tomuto místu
vrátit kulturní význam, který si zasluhuje. Ve vile žila kromě Voskovce
a Wericha řada významných osobností jako Vladimír Holan, kunsthistorik
Zdeněk Wirth a samozřejmě Josef Dobrovský. Rádi bychom ve vile umístili
jejich odkaz a vrátili a připomenuli tyto české velikány našemu národu.
Jak velká se vám zdá korupční atmosféra v českých zemích oproti západní Evropě či Americe?¨
Myslím,
že korupce je všude na světě. Na skandálech velkých společností je
vidět, že dorazila i do Ameriky. Rozdíl oproti naší zemi je ten, že v
Americe není národ zkorumpovaný a neuvažuje zkorumpovaně. Zde se
korupce rozšířila směrem „dolů“. Jeden pražský taxikář mi vyprávěl, že
mu sedmnáctiletý syn radil, aby podplatil úřednice a vyhnul se čekání
ve frontě na potvrzení. Je hrozné, že si dnešní mládež neuvědomuje
vážnost tohoto problému.
Jaký je váš pohled na malé soukromé galerie u nás? Není jich tady málo?
Já bych řekla, že jich je tady dost, je například vidět, že soukromé společnosti si samy vytváří vlastní sbírky a galerie.
Myslíte
si, že se mladý umělec může prosadit v současných tržních českých
podmínkách, kdy se dá tvrdit, že se vytváří novodobý underground, kdy
řada umělců přežívá na periferii společenského zájmu?
Myslím, že v současnosti jsou mladí lidé vidět daleko více než dříve a
mají daleko více možností prosadit se. Mohou vystavovat po malých
galeriích nebo po kavárnách, později si je třeba vybere nějaká městská
galerie. Každý umělec si musí projít určitým obdobím. Říkám jim, že
musí být přesvědčeni o tom, co chtějí dělat. Například Paul Gauguin
opustil vše, co měl, a odjel do Tahiti, kde vytvořil svá nejlepší díla.
Výtvarník musí věřit tomu, co dělá. Za všech podmínek, které mu osud
klade do cesty.
Koncepce
Musea Kampa umožňuje zajímavé, i když prostorem omezené kurátorské
počiny. V rámci muzea prezentujete zásadní světové umělce. Mimo jiné
bych zde vzpomněl nedávnou výstavu Yoko Ono či Josepha Beuyse.
Suplujete tak práci Národní galerie, která má nedostatečnou nabídku.
Podle jakého klíče si vybíráte autory k výstavám?
Národní
galerie by jistě měla nabídku, kdyby také půjčovala. My půjčujeme díla
Františka Kupky do celého světa a máme tak možnost vypůjčit si,
prakticky cokoliv si přejeme. Budeme vystavovat díla Salvadora Dalího,
Pieta Mondriana, Andyho Warhola a jednáme o výstavě Roberta
Rauschenberga. Kromě toho cítím jako svou povinnost ukázat díla umělců,
kteří tvořili za totality a neměli šanci se prosadit. Musím se
soustředit na tuto generaci, protože pomalu vymírá. Rozhodla jsem se
soustředit na svědectví zlé doby, kterou celý středoevropský region
prožil. Tím, že umělci žili ve stejných podmínkách, vytvářejí umění,
které je ve své podstatě podobné.
Jakou finanční hodnotu má vaše sbírka, kterou jste darovala českému národu?
Když
jsem přivezla do Československa 2000 kusů umění, byla tato sbírka na
Západě oceněna na 30 milionů dolarů. Dnes je to o hodně více, neboť
hodnota Kupkových děl stoupá.
Jak hodnotíte současnou politiku Národní galerie?
Politika
Národní galerie mě jako Češku mrzí. Milan Knížák mě jako umělec
nezajímá, ale jako ředitel Národní galerie, tedy instituce, která by
nás měla reprezentovat v cizině, mě zajímat musí. A podle mého soudu on
tuto funkci dobře neplní. Kolikrát se divím, kde všude ve světě narazím
na jeho jméno jenom díky tomu, že je ředitelem Národní galerie. Vždy se
setkávám s negativní kritikou. Myslím, že bývalý ministr kultury udělal
chybu při jeho jmenování. Z hlediska reprezentace naší kultury je
arogantní a nevstřícná politika galerie velkou chybou v mezinárodním
měřítku.
Protože se Milan Knížák chová tak podivně, bude mít
problémy získat dobrou výstavu ze Západu. Třeba v Americe chystali
velkolepou výstavu zaměřenou na prolínání světa hudby a výtvarného
umění. Byli v ní zastoupeni jak Vasilij Kandinskij, tak František Kupka
a neměl tam také chybět další velký český avantgardista Zdeněk Pešánek,
který ve dvacátých letech minulého století experimentoval se světlem a
zvukem. Tato velkolepá výstava proběhla ve Washingtonu a přišlo tam
denně tisíce lidí, ale musela se obejít bez děl Zdeňka Pešánka, protože
je Milan Knížák nepůjčil. Řada západních institucí do Prahy nic nepůjčí
kvůli této politice, a to si myslím není dobrá situace.
Strach
v Čechách vždycky fungoval a funguje. To je ověřená praxe už od dob
Rakousko-Uherska. Je pravda, že se vůči řediteli Národní galerie
vymezuje mnoho umělců, jako například skupina Podebal, David Černý nebo
Jiří David. Nedávné dvě paralelní bienále současného umění byla také
ukázkou této infantilní schizofrenie. Co umělec, to nesnesitelný
egocentrik?
Víte, David Černý je takový
malý Knížák. Zpočátku byl sympatický, když udělal ten růžový tank, to
se mi strašně líbilo. Nebylo to sice nic originálního, ale byla jsem
tím velmi nadšená a dojatá. Jestli si vzpomínáte, on byl za to odsouzen
k náhradě škody. Tank se měl natřít znovu nazeleno a ta pokuta byla 16
000 korun, které musel zaplatit. Václav Havel se tenkrát za rozhodnutí
soudu omlouval a to myslím neměl dělat, to byla špatná reakce. A
protože mě Černého gesto nadchlo, tak jsem se rozhodla, že mu pomůžu. A
tak jsme se postavili na Karlův most a prodávali jsme tam s Janem
Kaplanem a jeho ženou malé růžové tančíky. Stánek jsme tenkrát nazvali
„Pink Charity“ a byl to vlastně takový happening na podporu Davida
Černého. Ty peníze se nám podařilo velmi rychle vybrat.
Myslím, že
jsem pro Davida Černého udělala mnoho, ale on mě hrozně zklamal z
lidského hlediska. Tenkrát jsem mu nabídla stipendium do Ameriky, které
nevyužil. Jednoho dne se objevil před mým domem s prosbou, zda bych mu
v Americe nezařídila výstavu. A tak jsem ho doporučila na výstavu v
Galerii Ronalda Feldmana v New Yorku, kde se prosadil. Později jsem
viděla jeho mimina a chtěla jsem také jedno pro naše muzeum. Pozvala
jsem Davida do muzea a on mi přinesl svůj katalog. Na obálce je sám
vyfocený jako nějaký playboy a v názvu stojí „Promrdané roky“, což jsem
příliš nepochopila. Náhodou jsem ho otevřela na stránce, kde popisuje,
jak byl u mě na návštěvě ve Washingtonu. Píše, že koberec byl samé
fleky, asi od vína, a že Kupka visí už od vchodu. Velmi se mě to tehdy
dotklo, takové hulvátství. Je vidět, že nezná perské koberce. Když u
nás byla Yoko Ono, rozsvítila u Lennonovy zdi pietní svíčky a napsala
tam nějaký vzkaz, tak David Černý šel a zhasil ty svíce, protože prý
zničila Beatles. Je vidět, že se chová poněkud hloupě a jednoduše, což
je škoda, neboť je to dobrý sochař.
Jak jste přišla zrovna na objekt Sovových mlýnů na Kampě?
Usilovala
jsem původně o jinou stavbu, klášter Ke Karlovu, kde je v současnosti
expozice Muzea Policie ČR. Přišlo mi symbolické, aby díla, která byla
vytvořena v atmosféře nesvobody, byla vystavena právě v kontextu
sakrálního prostoru. Vždyť oni se vlastně ti umělci v období totality
svým uměním jakoby modlili. Klášterní stavba se mi líbila a
představovala jsem si, jak tam to bude krásné. Nakonec z jednání sešlo,
budova mi nebyla přána. Když jsem se procházela Prahou, vždy se mi
Kampa líbila a bylo mi líto, že Sovovy mlýny a Werichova vila byly tak
zchátralé. Tak jsem se o to místo začala zajímat a později jsem se
dozvěděla o projektu pro Sovovy mlýny. Byl to projekt restaurace, která
měla dělat reklamu jakémusi hotelu. Když z tohoto projektu sešlo,
okamžitě jsem si o Sovovy mlýny zažádala. Byl to problém, abych v
konkurenci mnoha restaurací nabízejících úžasné úplatky stavbu pro
projekt muzea vůbec získala.
Jaký byl podle vás největší problém se vznikem Musea Kampa?
Korupce, tady se nedá nic dělat bez úplatků, a to, že jsem nemusela uplácet a tohle muzeum provozuji, je podle mne malý zázrak.
Jakým způsobem hodnotíte činnost památkového úřadu ve spojení s korupcí?
Nesčetněkrát
mi bylo naznačováno, abych nabídla úplatek, což jsem samozřejmě nikdy
neudělala. A díky tomu tu probíhaly různé obstrukce ze strany
památkářů. Několik kauz bylo opravdu absurdních. Tady třeba byly
nádherné původní parkety, které byly prošlapané. Řada odborníků mi
radila, abych si je nenechala vyndat, že se dají zakonzervovat. Jednoho
dne přijedu a parkety nikde. Dozvěděla jsem se, že se o těch parketách
mělo jednat v určitou dobu u památkářů a mě samozřejmě nikdo nepozval.
Když jsem se k nim vypravila, netroufali si mě vyhodit. Ale na moje
návrhy měli jedinou kategorickou odpověď: vše musí zůstat tak, jak je
vedeno v dokumentaci z roku 1945. Dnes se naštěstí poměry na památkovém
úřadu změnily, většina lidí se vyměnila a památkáři jsou nám velmi
nápomocní, čehož si vážím.
Paradoxně jste
musela i o toto muzeum bojovat, i když jste přicházela jako investor a
s tak obdivuhodnou sbírkou. Chvílemi se zdálo, že si toho jak kulturní
veřejnost, tak české instituce příliš neváží. Kdo vám dělal největší
problémy při realizaci?
Tehdy Milan
Knížák v novinách napsal, abych si sbírku naložila do amerického octa.
Tvrdil, že naše sbírka není natolik kvalitní, aby měla samostatné
muzeum. Mnoho lidí se mě tehdy zastávalo a četla jsem mnoho negativních
reakcí na jeho článek, hlavně od lidí, kteří moji sbírku z Ameriky
znali. Dnes po třech letech je jasné, že Knížák neměl pravdu. Museum
Kampa oslavilo v září loňského roku tři roky fungování, na dva roky
dopředu máme nasmlouvané výstavy. Nedávno jsme také zavedli otevření
muzea zdarma každé pondělí. Navíc exponáty, které vystavujeme, tvoří
pouze část sbírky a řada z nich nebyla české veřejnosti doposud vůbec
představena, což do budoucna chceme změnit.
Karel Zavadil