Někteří diváci by se možná báli zeptat, co je to particip... Jak to popíšeš a jaká je jejich historie?

Ostych se zeptat není na místě. Sám si termín particip znova a znova definuji, pohrávám si s ním, zpochybňuji ho a upřesňuji zároveň. Jako permanentní název pro své práce ho používám od roku 1999. Doplňuji k němu jen pořadové číslo a krátký popis toho, co jsem udělal.
Poprvé jsem tento název použil na výstavě Vzdálené podobnosti Něco víc než kosmetika, kterou kurátorsky připravili manželé Jana a Jiří Ševčíkovi ve Veletržním paláci Národní galerii v Praze. V té době jsem začal používat šablony důsledněji jako samonosné médium. Objevil jsem zbytečnost toho klást mezi zeď a šablonu plátno či papír. Chtěl jsem vytvářet situace, nikoli artefakty, reagovat přímočaře a rychle v souvislosti s tím, kde se právě nacházím a jak to vidím. Přistihl jsem se, že se v dané situaci chovám spíše jako divák či návštěvník, až pak jako ten, co něčím zapříčiní, aby se další divák ocitl ve stejné situaci. Je to tedy o tematizování situace oboustranné účasti – participaci. Proto „particip“. Další problém, který jsem tímto řešil, bylo vymýšlení názvů pro umělecké dílo tak, jak se to většinou dělá. Něco vznikne a pak se s ještě větším úsilím pracuje na tom, jak to nazvat. Koncepčně jsem to tedy vyřešil tak, abych se této tvůrčí nadstavbě vyhnul. Ponechal jsem tomu, co udělám, vlastnost jakési činnosti bez přidaného názvu. Termín particip je pro mě spíš kategorie či značka, která vystihuje jistý přístup a odkazuje ke katalogizaci a systematizaci.

Jak se umělec jako ty rozhoduje o své činnosti? Začínal jsi s Bezhlavým jezdcem, pak jste se osamostatnili...

Co myslíš tím jak se rozhoduji? To vypadá jako bych měl mít na výběr z nějakého
nepřeberného množství možností. Mám radši, když nemám na výběr. Rozuměj tomu
tak, že mě víc provokuje jistá dogmatická situace, něco, co je zaběhnuté a zdánlivě
neměnné, něco s čím se nedá hnout, protože to prostě tak je. Ono ani nejde tyto
situace vyhledávat, musíš se v nich přistihnout nebo přistihnout někoho jiného, aby si to uviděla zřetelně a jasně. Pak spíš přemýšlím, jak to celé nastavit, aby to nebyla jen moje záležitost. Prostě to různými více či méně syntetickými prostředky předložit k
„užitku“. Současné umění je jediná zóna, kde se takové věci mohou dít a zpětně
přesahovat a působit na zóny současného života, odkud vlastně vzešly.
A k druhé části otázky: ano začínal jsem s Bezhlavým jezdcem a pak jsme se
osamostatnili...

Znamená to, že umělec má schopnost takové situace zprostředkovat těm, kteří je
nepostřehnou?

Když tu schopnost má, tak je to skvělé. V každém případě má tu možnost se o to pokoušet.

Jak definuješ pojem umění v souvislosti s vlastní tvorbou?

Jako permanentní proces manipulace s věcmi a zážitky. Jako hru, která jako by
neměla pravidla, nebo pravidla popírá hned, jak je vytvoří. Jako dočasný způsob soužití s
tím, co se právě teď děje. Jako obyčejná věta na pozadí jakéhokoli nebe.

Co se z umění můžeme dozvědět o sobě a této době?

Je zajímavé, jak je termín umění infikován nedůvěrou a důvěrou zároveň. Lidé, kteří dělají umění v době, kterou právě žijeme, jsou pro tzv. širokou veřejnost podezřelí.
Pro odbornou veřejnost jsou také podezřelí, ale tam je jakási možnost je nějak přesvědčit a upravit tento vztah v důvěru, i když někdy dočasnou. Umění je záležitost pocitů a ideí, které se prezentují skrze věci, scénáře, obraz, zvuk, text, gesto atp. Používá všechny dostupné možnosti dnešního i minulého světa jako nástroje, který je zdánlivě volně k dispozici. Skrze umění se o této době dovíme více až s jejím odstupem, nejsem schopen hodnotit reflexi umění k dnešku, jsem do toho příliš ponořen a nevidím moc dopředu. Jsem si ale jistý, že pokud se chceš něco z umění dozvědět o sobě, musíš se o něj přirozeně zajímat, musíš mít potřebu ho zkoumat, nebo přímo dělat. Určitě pak zjistíš přinejmenším hranice svého vkusu, informovanosti, odvahy, empatie, zatvrzelosti, zoufalství či radosti. Prozkoumáš své ego a buď zbytníš či zjemníš.

V umění se řeší poměrně dost sociální, politická i ekologická témata. Ty jdeš po trochu odlišné linii – kam směřuje?

Mám radši, když tyto termíny používají druzí. Je to více neosobní a z odstupu. Baví mě taky se takhle skrze nějaký názor uvidět a koukat se na sebe jakoby z balkónu. To, že jdu, jak ty říkáš, po odlišné linii než jsou sociální, politická a ekologická témata, je zapříčiněno tím, že s těmito pojmy jsem v jakémsi cudném vztahu. Ony dovedou pádně zaznět, když se vhodně použijí, ale zároveň samy o sobě nestačí, nic ti neodhalí. Potřebuješ kolikrát použít ještě jiné přívlastky, aby si věci v umění ale i v životě přesněji pojmenovala. Samy o sobě jako témata nefungují. Jsou moc bezbřehé a nedají se uchopit, jsou to slova. No a z toho jsem kolikrát v rozpacích, neuspokojí mě, nic mi nenabídnou ani neodhalí, proto si intuitivně dávám bacha, abych s nimi nic neměl. Dávám přednost malým obyčejným slovům, se kterými se dají tvořit jednoduché a konkrétní věty, jako například „Dům je celý bílý“. To mi zní silně jako jakési poetické dogma. Nehneš s tím, ale vidíš to zřetelně. A můžeš se zároveň s tím klidně bavit o vyznění sociálním, politickým či ekologickým.

Domnívám se, že dnes je těžké být umělcem. Co si o tom myslíš? Co může vyslovit?

Umělci se nesmí litovat. Jak ty to máš těžké jako teoretička, jako kurátorka, jako žena? Umělec se může trápit různými věcmi, že není dostatečně respektován, že nemá peníze a nebo že jich má hodně, že ho nic nenapadá, ale to samo o sobě nikdy nic dobrého nepřinese, jen se to může stát směšným. Nebo máš na mysli, že je těžké se prosadit v konkurenci takového množství umělců, jaký na světě je ? Já bohužel neznám nikoho, kdo by se rozhodl, že se prostě prosadí a dosáhl toho. Rád bych slyšel, jak se to dělá. Nezbývá než pracovat sám se sebou a s ostatními. Koncentrovat energii na správná místa a tím vytvářet zahuštěný prostor. Sledovat a jít důsledně tam, kam tě to táhne nebo prostě baví. Tímto pohybem či postojem se vlastně i vyslovuješ.

Neměla jsem na mysli úspěch, ale spíš to, že chceš, aby tvému dílu bylo rozuměno a mít odvahu to, co chceš, říkat maximálně přímo. A pak, diváků má umění krutě málo...

Ono je vůbec problematické věcem v umění správně rozumět. Stejný věci si různý divák vysvětluje po svém, kolikrát v protikladu tomu prvnímu. Dávám přednost termínu napojení, empatii, prostě se do něčeho dostat a neřešit, jestli tomu rozumím či ne. Podobně jako když čučím v televizi na nějakou „blbost“. Zírám, zírám a najednou se proberu a jenom vím, že jsem byl někde tam v tom syntetiku, v tom, co bylo na mě přichystáno. A pak už je to věc zpětných pocitů, co to v tobě nechá a jak se to dá užít či použít dál. Umění se nesnadno konzumuje, vyžaduje speciální apetit a i proto má diváků, kolik má.

Trh s uměním se u nás pomalu začíná rozbíhat. Je pro umělce nějakou hrozbou vůči jejich svobodě? Co si myslíš o tvrzení, že v moderní společnosti je umění jen v roli zboží?

Všechno zajímavé, co se kdy v umění odehrálo, se dříve či později stalo také zbožím. Neexistuje nic, co se nedá prodat, nebo lépe řečeno koupit. Všechno vlastně spěje k tomu, aby bylo koupeno. Asi jednou zásadní hrozbou vůči umělcově svobodě je stát se na trhu závislým. Ať chceš či ne, staneš se otrokem svého podnikání. Musíš usilovně věnovat spoustu energie na strategii prodeje. A to je tak viditelná věc, že to začne rušit pohled na umění samotné. Začne to přitahovat lidi, kteří to neprohlédnou a nebo naopak ty, kteří to berou jako kvalitu prosazení. Trh s uměním, který se tady u nás děje, je stále velmi smířlivý. Nehrozí tak velkou daní, jakou je jeho otroctví. Je spíše v rovině hobby (sběratelé), stanovených možností (instituce) či dobrého gesta (banky, firmy, společnosti). Specifickým rysem českého trhu s uměním je, že si nenárokuje angažmá umělců a neprodukuje tak hromadnou psychózu, jestli tuto účast využít či ne. Zároveň se zde s touto psychózou modelově pracuje způsobem vymezování se k tématu trhu. Ať už intuitivně či koncepčně. Rafani pracují s ideologickým gestem neprodejnosti, Tomáš Svoboda přeformulovává tržní strategie v umělecké koncepty, Krištof Kintera sprejuje loga bank na fasády konkurenčních bank, Silvina Arismendi s Magdou Kwiatkovskou jezdily bydlet a užívat si vystavených obýváků a ložnic do komplexu Ikea. Mám na mysli modelové vymezování jak vůči potencionálnímu tržnímu diktátu formou koncepčních gest a her, tak i luxus dělat zdánlivě věci neprodejné, protože dělat věci prodejné přináší v našem prostředí větší frustraci.