Výstavní projekt nazvaný Dvě linie je společným projektem absolventek ateliéru Michaela Rittsteina z pražské Akademie výtvarných umění. Michaela Petrů (1978) a Linda Klimentová (1977) na společné výstavě prezentují dvojí přístup k současnému výtvarnému umění.

Na první pohled by se mohlo zdát, že autorky, které v těchto prostorách společně vystavují, nemají téměř nic společného. Nicméně mají. Kromě vzájemného přátelství a studia v jednom ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze, je pojí i intenzivní zájem o problematiku malířských prostředků.
Dílo Michaely Petrů zde tento záměr téměř nevykazuje. Nezbývá ale než připomenout, že autorka v počátcích své tvorby byla spíše malířkou než autorkou objektů a variabilů. A jako malířka se zabývala především problematikou formy. Soustředila se na zachycení děje nejprve pomocí klasické malby s expresivními prvky, velmi brzy z ní však vymizelo valérování, světlo a stín, a později dokonce i prostor. Její způsob malby se zpřesňoval do semknutějších prvků, vyplněných čistou, neodstínovanou barvou. Z postav se staly jakési znaky, symboly, které Petrů dále minimalizovala do stavu, kdy bylo stěží poznat, že jde o obraz konkrétního předmětu nebo figury. V této chvíli pak autorka provedla nejradikálnější obrat v mezích své tvorby: odložila malířský štětec a barvy, chopila se nůžek, plátno vyměnila za magnetickou tabuli, a jednotlivé předměty v poslední fázi poznatelnosti rozstříhala a rozdrobila do nekonkrétních tvarů. Touto dlouholetou cestou vznikla z prvního malířského dnešní podoba vystavovaných objektů.
V mezidobí studia autorčinu tendenci podpořila stáž na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde v ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera získala zkušenost, která jí rozvázala ruce a její dílo se přehouplo do třetí dimenze. V roce 2005 tak vznikl cyklus Play!, jehož záměrem bylo, aby si návštěvníci galerie hráli a uměním se bavili. Obrazy byly inspirované herními plány nebo hračkami a samy poté jako hry fungovaly. Autorka představila sérii interaktivních obrazů, v nichž se objevily barevné skvrny vystřižené ze suchých zipů. Ty bylo možné v prostoru díla libovolně přelepovat a vytvářet tak nejrůznější variantu téhož.
Kromě hry je varianta ostatně jedním z autorčiných stěžejních témat. Jak si lze všimnout, podřizuje tomuto principu veškeré své objekty – ať už jsou to obrazce ve formě kuličkového počítadla, folie či suchých zipů, které je v mnoha variantách možno formovat do různorodých obrazců, nebo poslední plexisklové variabily, v nichž se přesýpají obrazce vystříhané z barevných folií. Kreativita a nekončící experiment s novým materiálem, patří  k dalším charakteristikám díla Michaely Petrů.
Zatímco se Petrů zabývala problematikou formy, zabývala se Linda Klimentová problematikou barvy. Koloristické nadání Lindy Klimentové je zjevné – stačí jí omezená škála odstínů k přesvědčivému zachycení krajiny s figurální stafáží, k zachycení děje, okolností, prostředí. Důraz klade na problematiku světla – její malby jsou jakousi světelnou analýzou, jíž podrobuje prostředí, které ji obklopuje i svět vlastní fantazie a vzpomínek.
Když uvádím tyto dva zdroje, uvádím je jako důležitý předstupeň výsledných děl. Fantazii a vzpomínky, dojmy a představy autorka systematicky zpracovává do podoby deníkových i literárních záznamů, kreseb, akvarelů a teprve v konečné fázi do podoby akrylových maleb. Z jejího života vyvěrají široké cykly obrazů, nikdy neukončuje své zkoumání dřív než je téma přečerpáno. Ať už jsou to tiché interiéry pokojů, jejichž ukázky tu bohužel nevidíte, krajinné motivy nebo přírodní či městské prostředí s lidskou stafáží. Přestože ve výběru výstavy je takových obrazů několik, prostředí obsahující lidský prvek Linda Klimentová zpracovává spíše zřídka. Obvykle eliminuje děj v obraze z toho důvodu, aby vynikla výpravná síla barvy, světla a stínu. Z postav, které se v prostoru objevují, zůstávají často jen odrazy, stíny nebo nezřetelné siluety. Těžiště toho, co ji zajímá, se nachází jinde. Nad potenciální příběh staví vzrušující moment využití světla a stínů, dialogu barevných ploch a hloubky prostoru. Se zajímavým perspektivním řazením, se záměnou důležitosti prostorových plánů tak vytváří zajímavé a velmi současné malby. Malířskému prostředku se tak v jejím díle dostává větší
důležitosti než asociaci nebo obsahu.
Obě mladé výtvarnice se představují s vyspělým celkem díla. Každá z jiného úhlu představuje divákovi stav současného výtvarného umění a informuje jej o dalších možnostech jeho formálních proměn. A to je k příležitosti první velké výstavy myslím docela dobrý výsledek.
Kateřina Tučková

zpět