Návraty paměti - Deponáty židovského majetku v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze
Helena Krejčová a Mario Vlček

Nic jsme se neprovinili
Hana Rousová

S velkým rykem pak chvatně loupili. „Pleňte stříbro, pleňte zlato!“ volali. „Všechno je naše, co na světě zanechali; kdo je kdy potkali, všichni je hubili a nic jsme se neprovinili“ poté říkali!

   Svědectví Avigdora Karó ze 14. století o jednom z pogromů v Praze, během nějž zahynula jeho rodina, zvolili Helena Krejčová a Mario Vlček za motto publikace Návraty paměti - Deponáty židovského majetku v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Neodkazují jím však ke středověku, jak by se mohlo zdát, a dokonce ani výhradně k nacistickému zacházení s Židy a jejich majetkem, jak je jejich úkolem v rámci působení v Centru pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí 2. světové války a tedy i publikace. Komentují jím také méně známou skutečnost, že „nevinné loupení“ oficiálně pokračovalo i po válce, a to ještě před komunistickým převratem. V řadě případů ho posvětily tzv. Benešovy dekrety. Když k tomu přidáme události, kterých jsme svědky osobně, například marný boj rodiny Tugendhatů o navrácení brněnské vily původně ukradené nacisty, kdy znovu je zcela samozřejmé, že přece „nic jsme se neprovinili“, s mrazením v zádech si uvědomíme, že volání Avigdora Karó stále nepatří jen minulosti.
Stejně jako je pozoruhodná výpovědní hodnota zvoleného motta, je pozoruhodným počinem celá publikace. Už sama skutečnost, že se Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze jako první česká instituce spojilo s Centrem pro dokumentaci, aby podalo „svědectví o zločinu“ a dostalo ho „do povědomí veřejnosti“, jak uvádí předmluva, signalizuje změnu uvažování o tomto tématu. Je-li tomu skutečně tak, potom čeká Centrum spolupráce i s mnoha dalšími kulturními institucemi, v jejichž sbírkách se židovský majetek dodnes nachází. Jednou z přímých konsekvencí publikace má být výzva k jeho restituci, pokud ovšem tzv. oprávněné osoby přežily nacistické represe anebo ještě - někde - žijí jejich přímí potomci. Mimo jiné proto tvoří hlavní část knihy soupis předmětů včetně jejich fotografické dokumentace, řazený podle původních majitelů, identifikovaných Centrem na základě dochovaných archiválií. Jde zejména o porcelán, v některých případech také o sklo a nábytek, podchyceny jsou také převody do jiných institucí. Jednotlivé kolekce jsou uvedeny životopisnými medailony, které dokládají, jak je obtížné vrátit lidem, kteří se stali pouhým transportním číslem, jejich identitu. Za pozornost stojí také zjištění, že nejzajímavější předměty se ve sbírce Uměleckoprůmyslového muzea nezachovaly - buď byly za války tzv. rozprodány, nebo rozkradeny.
Nejkvalitnější zachovaná kolekce porcelánu patřila pražskému podnikateli Viktorovi Kahlerovi, kterému se na rozdíl od mnohých dalších podařilo zavčas emigrovat do USA. Jeho osobní dějiny jsou symptomatické pro české moderní dějiny obecně. Viktor Kahler není pro nás neznámou osobností. Jeho bratrem byl nedávno znovuobjevený talentovaný malíř Eugen Kahler, který v roce 1911 zemřel na tuberkulózu, a jehož dílo loni představila Oblastní galerie v Chebu. Osudům rodiny Kahlerů se podrobně věnoval článek Český příběh v časopisu Art & antiques v roce 2005, který byl mimo jiné zaměřen na její poválečné restituční peripetie, zejména Felixe Kahlera, dalšího Viktorova bratra. Předmětem nekonečných a marných jednání tehdy nebyl jen movitý, ale i z kulturně historického hlediska významný nemovitý majetek (Hübschmannova vila v Dejvicích, zámek ve Svinařích u Karlštejna). Jak prokázal průzkum Centra, stejně beznadějně probíhala i Viktorova snaha získat zpět sbírku porcelánu. Někteří z přímých potomků Kahlerovy rodiny ještě žijí, ale znovu prosit o to, co jim patří, znovu absolvovat trapná jednání a čelit právním pseudoargumentům se jim už nechce.
Absurdita státně oficializovaných loupeží židovského majetku má nejděsivější podobu tam, kde začala - v nacistické systemizaci. V publikaci se jí podrobně věnuje Helena Krejčová v úvodních kapitolách Treuhandstelle (vnucená majetková správa, tzv. správa k věrné ruce) a Sklady Treuhandstelle na základě dokumentů uložených jak v českých, tak i zahraničních, zejména izraelských archivech. Její historiograficky věcná rekonstrukce německy precizní organizace zabírání židovského majetku a jeho evidence nic nenechávající náhodě, dokonce ani případné další, tentokrát soukromé krádeže z vlastních řad, je otřesnou metaforou jedné apokalyptické fáze lidských dějin.
Vykonavateli museli být sami Židé, jejichž naděje, že taková funkce jim zachrání život, se vždy znovu ukázala jako naprosto naivní. Protože se vše odehrávalo v přísném utajení, po etapách - i s rodinami - skončili v koncentrácích. Byli to totiž právě oni, kdo byli jedinými přímými svědky! Způsob, jakým vykazovali množství a druh zabraného majetku, mnohdy připomíná tragikomičnost židovských vtipů. Jednou z charakteristik obludnosti konfiskační mašinérie byly potíže se sklady, do nichž byly věci převáženy. Vytipované objekty nejprve nestačily a bylo třeba hledat další a další. Brzy se ale situace radikálně změnila - nebylo už totiž zabírat co, protože nebylo u koho. Utajen byl možná systém konfiskace, ale sotva ona sama. Likvidátorských čet a povozů, které zařízení bytů deportovaných či uprchlých židovských sousedů odvážely, si nemohl nikdo nevšimnout. Někteří prominenti mohli dokonce ve skladech „nakupovat“. Byla to výsada bezskrupulózních, těch, kteří se, řečeno znovu slovy úvodního citátu, přece „nic neprovinili“. Nerekrutovali se jen z řad okupantů, ale soudě podle jejich příjmení, patřili mnozí z nich k českým kolaborantům.               
Návraty paměti, které identifikují jeden z mnoha důsledků programového nacistického antisemitismu, vyzívají k občanské sebereflexi a vyjadřují naději, že svědek středověku konečně přestane být i svědkem přítomnosti.