Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech
Fotografie 70. let,
kurátoři Pavel Vančát a Jan Freiberg
2. 9.-28. 10. 2007

Plakáty pro Nábytek, fotografie Myška, design Horák

Dušan Šimánek, z cyklu Ticho, 1979, cibachrom (pracovní dobové zvětšeniny)

Ivo Přeček, z cyklu Zrcadla, kolem 1980

Iren Stehli, z cyklu Oslavy, 70. léta

Michal Tůma, z cyklu Čekání na rozhovor, 1972

K smíchu i pláči
Fotografie 70. let
Lenka Lindaurová

Ačkoliv se fotografie jako umělecký obor u nás pevně etablovala už v 60. letech také založením speciální fakulty vysoké školy, teprve nedávno se otevřely některé diskuse o vnímání tohoto média. „Spor“ se týká komplikovaného dělení na takzvanou klasickou fotografii a užití fotky jako média ve výtvarném umění. Mladá kurátorská dvojice Pavel Vančát a Jan Freiberg se už několika výstavami pokusili tyto předsudky překonat.
Po výstavě Fotografie?? se nyní na stejné místě v klatovské galerii otevřela přehlídka Fotografie 70. let, na níž se kurátoři svým výběrem bez kategorizování snažili podat spíš obraz doby, jak na ni s odstupem můžeme pohlédnout dnes.
Nejde ani tak o světovost či provinčnost a epigonství české fotografie, jako spíš o obraz doby, kdy slušní lidé ztráceli naději a společnost byla masově krmena lživou propagandou skrytou za lyrický blábol poklidného, ekonomicky a umělecky zdravého života. Kurátoři nepodlehli současnému trendu adorování „sedmdesátek“ a šli po dostupných materiálech v původní formě - od fotografií v dobovém tisku až po umělecké kusy z výstavních síní. Postupně odhalili přechod od nadšené amatérské fotky různých spolků až po tvorbu prvních absolventů FAMU. Využili i provinční interiér galerie, který stačilo doplnit portrétem tehdejšího prezidenta Husáka, několika nábytkovými drobnostmi a nehynoucím půvabem přebalů gramodesek, abychom se ocitli o třicet let zpátky.
Na výstavě je čitelných několik okruhů. Dokumentární fotografie zachycující sociální traumata i slavnosti doby, aranžovaná figurativní a módní fotka, zátiší, abstrakce a montované experimenty, příležitostné snímky a konceptuální hry. Sedmdesátá léta si stále uchovávají něco z vizuálních převratů předchozí dekády – jakési dozvuky nadšení, které vyplývalo z víry v moc obrazu a svobody vidět, možnosti propojení umění s běžným životem. Česká tvorba byla o několik stupňů naivnější než světová z důvodů izolace. Také kódování k dvojímu čtení (oficiální plus podtext) sehrálo svou roli. A konečně náš sklon k nedělní chvilce poezie: lyrizace, sentiment a modernistická víra v autonomii umění.
Podle Viléma Flussera se naše dějiny vynálezem fotografie změnily. Máme jejich obrazy, vlastníme fikce, podle nichž zpětně inscenujeme minulost. Kurátoři si našli strategii, kterou použili k vytvoření obrazu jedné mrazivé a potměšilé dekády českých dějin. Ten obraz není lichotivý ani vůči době, ani vůči fotografii. (Nemá smysl zde jmenovat výjimky, protože výběr je tematický a náladový, nikoli reprezentativní.) A tak z výstavy vychází obraz „pohádkové“ země se syndromem ztráty sebevědomí a sebeironie a také zpráva o tom, že tu chybí výraznější osobnosti, kdežto slušných fotografů je dost.

Dalibor Stach, bez názvu, 70. léta, majetek rodiny

Bohdan Holomíček, bez názvu, poč. 70. let, na kartonu