Netrpělivost s průměrností

Výstava Nová trpělivost svým názvem odkazuje k projektu Nová citlivost z roku 1994, ale protože jde jen podobnost cosi známého evokující, nic však významově neznamenající, nebudeme si jí všímat. Možná, že kurátorka Helena Staub a její spolupracovník ve výběru děl, malíř a pedagog, Michael Rittstein, měli na mysli trpělivost se stále „živým“ médiem malby, které podle textů pohotově vydaného katalogu bylo u nás v 90. letech vytlačováno zvědavostí po konceptuálních modelech západního umění. Ale jak se podle autorů ukázalo, malba prožila několik šťastných návratů a stále je mediální trvalkou. Neměla bych pocit, že její existenci je třeba obhajovat; o svá práva bojovat nemusí, vždycky tu byla a bude, jen její východiska se mění. Forma není kritériem hodnocení. Existuje jen dobré a špatné umění, zjednodušeně řečeno. Rovněž zkoumání specifik české malby, oživování fenoménu grotesknosti, otázky po její uzavřenosti vůči světu – dalece minuly současnou koncepci výstavy, ne-li celý aktuální diskurz.
Výstava, aspoň poučenému divákovi se tak zdá, se zvláštním způsobem vymezuje vůči jiné současné malbě u nás, kterou zřejmě kurátoři považují za trendovou. Určití lidé vystavují častěji, mají své galeristy, mají úspěch v zahraničí, nejsou však širší veřejnost o nic víc známější. Expozice jako by ukazovala odvrácenou tvář toho, co představuje tzv. umělecký provoz: jména téměř neznámá, či pozapomínaná a nepříliš frekventovaná, výběr a kombinace trochu nepochopitelné – od konceptuální malby po hyperrealistickou. Převládají mladí autoři, ale kupodivu jsou zařazena plátna ověřeného koloristy a rektora Akademie Jiřího Sopka, spoluautora koncepce Rittsteina (jejich malbě se v podstatě nedá nic vytknout) a barda Antonína Střížka, který jako by ztrácel ve svých oblíbených banálních tématech dech a maloval jen úkolově.
Ze střední generace tu najdeme velmi slabého Romana Frantu, který hledá a nenachází nápady (tentokrát průměrně namalované bicí soupravy), Karla Balcara, vyprázdněného hyperrealistu, a Jiřího Petrboka, který celkem profesionálně umí klamat tělem. Zbytek trpělivých tvoří tvorba mladších autorů velmi kolísavé úrovně. Z některých děl se nedá potenciál schopností zatím vyčíst (Adam Štech, Jaromír Novotný, Igor Grimmich), někteří nadějní autoři najednou téměř nudí (Veronika Holcová, Patricie Fexová, Jaroslav Valečka, Lukáš Miffek) a nejlíp z této konfrontace vycházejí ti, co na lepších výstavách spíš zanikají. Spontánní a divoký Václav Girsa a nihilistický Zbyněk Sedlecký.
Jakkoli se výběr tváří jako pluralitně a vášnivě subjektivní, nevěříme tomu. Je evidentní, že výstava byla koncipovaná narychlo a tak se trochu bralo, co se dalo a očekávalo se, že různorodosti vedle sebe vytvoří nečekaný půvab. Ten se však nedostavil a vznikl náš oblíbený kočkopejskovský dort. Expozice tak nereprezentuje nic, co se na malířské scéně odehrává, proto k diskusi o současném umění nedodává nic, co by stálo za řeč, kromě demonstrování obludné průměrnosti.
zpět