Nový výstavní projekt Galerie Rudolfinum představuje – po německém malíři Neo Rauchovi – opět mimořádně silný a v dnešním kontextu až výjimečný malířský projev Jiřího Sopka (nar. 1942), renomovaného a respektovaného tvůrce, pedagoga a od roku 2002 rektora Akademie výtvarných umění v Praze. Jiří Sopko patří k nejvýraznějším osobnostem současné české malby a bez jeho osobitého malířského projevu si nelze české umění posledních desetiletí představit. Poprvé vystavoval 1967 ve Špálově galerii na výstavě Nová jména a po krátké abstraktní periodě se připojil k vlně nové figurace, v níž hned od počátku zaujal autentickou pozici: na své první samostatné výstavě v Nové síni v Praze se roku 1970 představil jako silná umělecká osobnost se svérázným ironickým pohledem na svět a na člověka a nezaměnitelnou výtvarnou řečí, kterou charakterizovala vitální barevnost, expresivní barbarizující deformace, spontánní malířský rukopis a osobitý repertoár výtvarných metafor. Od konce osmdesátých let se Sopkova malba uvolňuje, zjednodušuje a monumentalizuje. Figury jsou reprodukovány na jednoduché schéma, veškeré napětí obrazů se soustřeďuje do intenzivní barevnosti. Sopko si získává respekt jako nedostižný kolorista, jehož malířský projev je stále elementárnější, koncentrovanější a introvertnější. Sopko sám k tomu podotýká: „Vždycky mě zajímaly vztahy mezi barvami – co to udělá s barvou, když vedle ní se objeví jiná barva a pak se tam objeví další barva, jakým způsobem ovlivní umístění velikost plochy a vlastně celý obraz… Mimochodem si myslím, že barva zažívá právě nyní renesanci, že se začíná velmi radikálně projevovat například v architektuře, což dříve nebylo.“ (Sopko-Interview) Sopkovy obrazy většinou odkazují jinam, než kam míří, na první pohled se zdají být jednoduché, jako by to byla jen hra s barvami, figurkami, ornamenty a bizardními metamorfózami, ale je to hra jen potud, pokud může být jako hra viděn náš život, protože o něj tu vždycky běží. „Pro mě je obraz mou osobní výpovědí o světě,“ říká Sopko (Petr Volf: Přelézt a postavit, Reflex, 2002, 10. 2., s. 22.) Možná by bylo přesnější říct: o situaci člověka a jeho vztahu ke světu. Tento úkol má malířství odpradávna a Sopko ho poctivě naplňuje. Stále se vlastně stabilně pohybuje „na hranicích“ této ohrožené a zpochybňované disciplíny, ale dotýká se jich zevnitř, nepokouší se je rušit, ale naopak využít maximálně jejich rozpětí. Výstava, na jejíž koncepci spolupracoval s oběma kurátory i sám autor, představuje nová či dosud nevystavená díla, jež jasně dokazují, že pramen inspirace Jiřího Sopka je stále živý, mocný a obdivuhodně zrající.

Výstavu pořádá Galerie Rudolfinum a GEMA ART GROUP a.s.

Kolem, 2003, akryl, plátno, 135 x 170 cm

 

zpět