Český umělec a svědění kůže bez dalších následků
Prague bienále 3 versus Hrubý domácí produkt

Karel Zavadil

„Jako všechno ostatní, i subverze má různé stupně. Panuje obecné přesvědčení, že na Západě byla subverze vždy vysoce ceněna a že dnes je v kurzu více než kdy dříve. Ale jakého stupně účinnosti taková subverze dosahuje? Je to, a vždycky bylo, jen svědění kůže bez dalších následků. Působí jen na povrchu, dává si pozor aby nepronikla ke kořenům.“
Jean Dubuffet – Dusivá kultura

V „uzívané“ letní Praze probíhají dvě velké přehlídky současného umění. Mezinárodní Prague Biennale se už potřetí pokouší českou uměleckou scénu zařadit do světového kontextu pod taktovkou časopisu Flesh Art a s ním spojených osobností Gian-Carla Politiho a Heleny Kontové. V rozpadající se karlínské hale máte možnost vidět podivnou změť uměleckých artefaktů, kterým škodí jak špatná instalace, tak nedostatečná kurátorská rozvaha. V naprosto nepřehledné expozici se divák stěží orientuje a ztrácí. Jednotlivé sekce se navzájem přebíjejí a výsledkem je dokonalý chaos. Prague Biennale 3 je tematizováno patetickým sloganem „Střed kolektivní paměti a lokálních outsiderů“, což se po prohlídce jeví jako pouhý reklamní trik. Při prohlídce přetrvává pocit, že toto Bienále přes „bombastická“ tvrzení, že se jedná o největší uměleckou událost ve střední a východní Evropě, je jakýmisi klišé bez výrazu, kde se velmi často operuje s přemrštěnými slovy a kde se nám místo proklamovaných lokálních outsiderů znovu představují zavedené osobnosti. Kdyby nebylo několika opravdu světových uměleckých hvězd, jakou je bezpochyby Marina Abramovič, tak by skoro nestálo za návštěvu. O to větší je zklamání ve srovnání s minulým ročníkem, kdy celková koncepce i jednotlivá díla působila znatelně silněji (například Krištof Kintera nebo David Černý).
Nemá smysl rozebírat expozici Prague Biennale 3 do podrobností, protože už to učinili jiní. Nicméně chci se pozastavit nad kontextem expozice. Bienále se pokouší vytvářet určitou iluzi, že nabízí to nejlepší a nejzajímavější také ze současného českého umění, ale tento mýtus boří jiná výstava probíhající skoro ve stejném termínu v Praze. Pod vtipným názvem Hrubý domácí produkt v GHMP (Městská knihovna) nechal kurátor výstavy a nepřehlédnutelná osobnost české výtvarné scény Krištof Kintera zaznít právě hlas oněch lokálních outsiderů, kterými se tolik operuje v předchozím projektu. Krištofu Kinterovi se zde podařilo shromáždit řadu autorů, kteří ještě neměli to štěstí stanout ve světle galerijních lamp. Většinou jde o mladé absolventy českých vysokých uměleckých škol, kteří si ve zdejších „drobnokulturních“ poměrech zatím nebyli schopni vytvořit značku známého umělce.
Obě přehlídky spolu nesoupeří, mají jiné ambice, cíle a kontext, ale pakliže je porovnáme, tak české „mikrobienále“ HDP vychází ze srovnání lépe. Je to díky přehledné instalaci a velmi dobrému kurátorskému oku Krištofa Kintery, jenž poskytl prostor autorům, kteří si naši pozornost bezesporu zaslouží.
Motiv subverze je v lehce ironickém názvu Hrubý domácí produkt alfou a omegou této přehlídky, kde autoři různě vtipnou formou reagují na současný společenský kontext. Ať už je to Sarkofág od Marcely Podzemné vytvořený z pivních tácků a krabiček od cigaret, či Mc postel od Jana Kadlece, každé dílo nějakým způsobem glosuje českou společnost topící se v postkomunistickém opájení bezbřehou spotřebou. Díla zde umístěná sice nejsou nijak komplikovaná, ale vhled do českého umění může posloužit k seznámení s nastupující generaci českých umělců, kteří jak se zdá nijak nezaostávají za svými evropskými kolegy. V podstatě se malá výstava neznámých současných umělců podle mého soudu stala letní událostí.
Subverzivní postoj současného českého umění je zde prezentován jako hlavní motiv a náplň díla v opozici vůči konzumní společnosti. Řada děl si s touto dualitou pouze vtipně pohrává, než by nám sdělila o této situaci něco zásadního.
Díla současných českých autorů prezentovaná na Prague Biannale 3 jsou v mnoha ohledech slabší a ve spojení s patetickými slogany působí, když ne směšně, tak spíše trapně. I když se snaží o jakousi subverzi, snaha některých z nich se jaksi míjí účinkem.
Mezi všemi počiny Prague Biennale 3 „boduje“ zoufale nihilistické dílko skupiny Group Reality, za kterou se skrývá osobnost Milana Saláka, který v záchvatu tvůrčího aktu propíchl nejměkčí tužkou plášť kola automobilu značky Porsche, jehož cena činí něco kolem tří milionů. Tvrzení umělce, že tak zničil onu třímiliónovou investici a symbolicky napadl onen svět bohatých je i jako vtip velmi špatné a budí dojem lehce opožděného jedince. Je mi samozřejmě líto, že jako milovník destrukce se musím spokojit s takto ubohou a symbolickou subverzí, raději bych viděl, jak ona třímilionová investice podléhá zkáze pod baseballovými pálkami nefalšovaných českých vyholených lebek. Jako ilustrace současných poměrů v české drobnokultrní kotlině by to jistě byla silná performance.
Bezmocné Salákovo gesto jakési subverze pouze obnažuje pozici umělce v současné realitě. A tlumočí známý fakt, že český umělec je vlastně zbytečná figurka potácející se na okraji postkomunistické reality. Dle mého soudu vynikající dílo z hlediska odhalení bezmoci a neschopnosti současného českého umění.
Zatímco bezmocný Salák zuřivě propichuje pneumatiky drahých aut s pocitem zadostiučiní, že tak symbolicky destruuje svět konzumu, projekt Soukromí od neznámého Tomáše Svobody vystavujícího na HDP pracuje s onou neviditelnou bariérou, která se znovu vytvořila v české společnosti mezi chudými a bohatými. Výlučnost majetných je v díle Soukromí představena zcela konkrétně vytvořením ohrazeného, zamčeného a tedy i privátního prostoru v galerii, který je určen jednomu z nejbohatších Čechů spjatého s fondem PPF Petru Kellnerovi. Autor Petra Kellnera kontaktoval zvacím dopisem s přiloženým klíčem a vlastně onen princip sociálního rozvrstvení společnosti v tomto díle velmi vtipně odhalil. Movití jsou přeci jenom svobodnější a mocnější, mají větší svobodu pohybu a leckteré dveře se díky majetku otevírají snáze a rychleji.
Soukromý prostor v galerii pro nejbohatšího Čecha je ukázkou, jak tyto principy rozvrstvení společnosti fungují a jaké má hra na bohaté a chudé, mocné a slavné pravidla.
Zatímco Milan Salák nám destruuje nikoliv třímiliónovou investici, ale spíše současnou pozici umělce, tak Tomáš Svoboda demaskuje sociální mechanismus ve společnosti..
Paradox situace současného českého umění se na těchto dvou dílech zřetelně ukazuje. Dlouholeté izolace a stereotypy myšlení z minulosti mnohdy přesahují i do současné tvorby. A při tom právě paradox postkomunistické současnosti, transformace společnosti z totalitní na konzumní by měl pro mnohé umělce znamenat určitý tvůrčí potenciál a inspiraci k umění, které nastaví nemilosrdné zrcadlo, jehož odraz nás možná vyděsí... Na HDP se to trochu povedlo, ale jen trochu.

Názory v této rubrice nemusí odpovídat názoru redakce.