Von der Heydt-Museum Wuppertal
Symbolismus und die Kunst der Gegenwart 
(Symbolismus a umění současnosti)
24. 6.–30. 9. 2007
kurátorka Ute Riese

www.von-der-heydt-museum.de

Edward Burne-Jones, Le Coeur de la Rose, 1901,
Badisches Landesmuseum Karlsruhe

Ferdinand Hodler, Verklärung, um 1906/07,
Von der Heydt-Museum

Symbolismus a umění současnosti

Čestmír Lang

Zatímco umění romantismu bylo v posledních desetiletích v řadě evropských výstavách i v kontextu postmoderny reflektováno, chovali se dosud kurátoři k výtvarnému symbolismu až na malé výjimky macešsky. Souvisí to patrně s tím, že komparativní přehlídky provází nevyřešená zásadní klasifikace symbolismu v malířství. Kde vůbec začíná ? U výtvarných alegorií středověku nebo u Gustava Morreaua? Či až u Gauguina a u Muncha? 
Kurátorka Ute Rieseová – pomineme-li několik ukázek z Füssliho, Maxe Klingera a Puvise de Chavannes – zahajuje přehlídku klasického symbolismu Odilonem Redonem a končí ji ve dvacátých letech minulého století litografií Alfreda Kubina Smrt ve stromě. Vybraná díla konfrontuje v převážně tematicky koncipované výstavě s pracemi dvacítky malířů střední a mladší generace, které vznikly v posledních dvaceti letech. Vedle známých jmen jako Matthew Barney, Jonathan Meese či Daniel Richter prezentuje řadu zajímavých, méně známých umělců. Výstavu mimořádně oživuje nekonvenční zavěšení poskytující u podobných motivů  (příroda, smrt, mýty, strachy, halucinace) přímou konfrontaci starých a nových symbolistů.

Panorama klasiků a hádanky neosymbolistů
Pokusme se ve zkratce podtrhnout highlights wuppertálské výstavy: Munchova měně známá litografická série Alfa a omega z let 1908-9, která v takřka komiksové zkratce pojednává romantickou lásku mezi „prvními lidmi“ -  věrným mužem a nevěrnou ženou -  končící brutální vraždou ze žárlivosti (jedna z litografií byla stylistickým předstupněm legendárního Křiku). Dále Ensorovo zátiší s mušlemi a kraby, s difúzními, předsurrealistickými tvary, Klimtův portrét Judith I., cyklus maleb Gustava Morreaua Život lidstva (1986) nebo pastely a kresby nizozemského symbolisty Jana Toropa. Mezi prezentovanými klasiky jinak nechybí ani Gauguin, Maurice Denis a Ferdinand Hodler.
Velkoplošná malba neosymbolisty Angličana Nigela Cookea se inspiruje několika vzory - minimalistickým fotorealismem na pozadí imaginárního horizontu vzdáleně evokujícího atmosféru Chiricovy metafyzické malby. Na Cookeově plátnu Studio Infinity se v iluzorní krajině nacházejí dvě naskicované postavy – jedna bez hlavy se chystá zakopat mrtvé tělo, druhá uklízí mrtvolu, jejíž žlutá hlava připomíná trpasličí čepičku. Obě postavy stojí na hranici mezi zdánlivě realistickým předpolím a horizontem, který se otevírá do imaginárního světa.
Islandské ságy a mýty jsou inspirací sugestivního fotografického seriálu Gabriely Fridriksdóttir nazvaného Uvnitř jádra. Metafyzická symbolika zde ústí do několika asociačních kruhů, které originálním výtvarným řešením tematizují zjitřené vnímání a pocity strachu.
Inspirací malby Glenna Browna je malba Böcklina a Caspara Davida Friedricha. Její romanticko-melancholický nádech malíř postmoderně odlehčuje triviálními motivy a patosem fantazijních konstrukcí z literatury science-fiction. Brownova devíza: nedokončím obraz, pokud se mi nepodaří diváka totálně zmást, dostat jeho životní filozofii na práh krachu.
Performer, sochař a malíř Jonathan Meese je jednou z nejvýraznějších postav mladší generace. Jeho na první pohled expresivní, energií překypující malba má své zárodky v hnutí punk a používá často symbolů dnešní trash-kultury. Těmito elementy obohacuje a ironizuje svou teutonsky těžkou, nicméně stylisticky originální malířskou i sochařskou práci.

Erotizace a ironie
Bezprostřední konfrontací „starých“ a „nových“ symbolistů se zviditelňují rozdíly. To, co zůstávalo u Muncha, Morreaua nebo Kubina dominující aurou jednoho díla, je u současných autorů často redukováno jen na jeden element celé škály hádankovitých motivů. Pro dnešní umělce neexistují žádná tematická tabu, snad až na jedinou výjimku – absolutní eliminaci malířského patosu. Svobodně těží z nejrůznějších stylistických prvků klasické avantgardy – od expresionismu, přes metafyzickou malbu až k surrealismu, používají výpůjčky pop artu či komiksů. Ironizují nebo erotizují svá témata. Od současného postmoderního mainstreamu se liší tím, že přes mnohost stylistických prostředků pojímají své obrazy jako provokativní mnohoznačné hádanky.