Kunstsammlung K20 Düsseldorf
Hiroshi Sugimoto
kurátorka Pia Müller-Tamm
14. 7. 2007–6. 1. 2008

www.kunstsammlung.de

Emperor Hirohito, 1999, Silbergelatineabzug, 149,2 x 119,4 cm
Sammlung Diego Cortez, New York © Hiroshi Sugimoto, 2007

Henry VIII, 1999, Silbergelatineabzug, 149,2x119,4 cm, soukromá sbírka © Hiroshi Sugimoto, 2007

Hyena, šakal a sup, 1976, Silbergelatineabzug, 119,4 x 149,2 cm,
soukromá sbírka © Hiroshi Sugimoto, 2007

Stopy zmrazeného času
Retrospektiva fotografií Hirošiho Sugimota v Německu, Rakousku a Švýcarsku

Čestmír Lang

První setkání s fotografiemi Hirošiho Sugimoty při vstupu do düsseldorfské výstavy  je nezapomenutelné: řada velkoformátových Seascapes (Krajiny moře) instalovaných na čtyřicet metrů dlouhém panelu, který se jako mírný oblouk nabízí návštěvníkovi.

Minimalismus 
Tyto černobílé fotografie jsou holým, minimalistickým záznamem klidných mořských hladin.
Sugimoto dodržuje stejný postup: linie horizontály klidné mořské hladiny rozděluje plochu fotografie na dvě stejné části - horní světlou a dolní tmavou. Protiklady vody a nebe, hmoty a ducha drží svět a s ním i Sugimotovy artefakty v lehce zvlněné rovnováze.
Je střízlivost a průzračnost těchto prací vzdáleným echem taoismu či zenu? Je odrazem autorova vědomí o hlubších souvislostech mezi námi a mořem, z něhož pocházíme? 
Sugimoto: Když jsem fotografoval Krajiny moře, chtěl jsem je postihnout tak, jako by je viděli lidé v pravěku.Vzpomínka na moře je něco, co nás provází, když se jako malé děti probouzíme z dlouhého snu.
Dva roky po absolvování tokijské univerzity přesídlil Hiroši Sugimoto do USA. Od roku 
1974 žije a pracuje v New Yorku. Od počátku devadesátých let mu nejdříve velká americká 
a o málo později i evropská muzea organizují retrospektivní přehlídky. Je právem 
považován za jednoho z nejvýznamějších fotografů současnosti.

Sugesce skutečnosti 
Od počátku umělecké dráhy je Sugimotovou doménou černobílá fotografie: používá velkou deskovou fotokameru z konce 19. století. Podobně jako manželé Becherovi pracuje v sériích, ale nepojímá tak je striktně jako klasici německé konceptuální fotografie. Svým způsobem jde proti samotnému principu média. Nechce totiž zobrazovat, reflektovat vnější realitu, ale použitím starých metod a netypických motivů ji znovuvytvářet v divákově podvědomí. Pokusme se to tematicky i stylisticky evokovat u některých z jeho sérií právě probíhající putovní retrospektivy.
Exemplární jsou v tomto ohledu série Dravci, Diaramy a Barva stínů. V první fotografoval v přírodovědném muzeu vycpaná zvířata v ilustrovaných pozadích nehostinných krajin. Orli a medvědi ve zmrazeném pohybu: akce a ticho, lovec a kořist.
V Diaramách se vydal do interiérů luxusních sálů předválečných kin. V liduprázdném sálu postavil kameru na stativ a nechal desku osvětlovat po celou dobu promítání celovečerního filmu. Těmto panoramatickým fotografiím dominuje obrovská bílá plocha filmového plátna, která svým zářením magicky nasvětluje prázdný sál. Na jejích okrajích rozpoznáme lehký nádech šedé barvy - svědectví stop o tisícinásobných nepravidelnostech pohybu filmového pásu v projektoru. 
V Color of Shadows (Barva stínů) snímal Sugimoto v nejrůznějších denních dobách jediný neměnný motiv - stín v rohu bílého pokoje. Zachoval přitom – na rozdíl od podobných motivů Jana Svobody – zcela chladný, neutrální pohled. Změna světelné intenzity, a kontrastu tmavé a světlé plochy vyvolává obrovské proměny. Některé fotografie působí plošně, jiné prostorově, světlo je někdy ostré, jindy difúzní.
Sugimotovy práce vyvolávají dojem jakéhosi transitního prostoru mezi sugescí autentické skutečnosti a jejím naprostým popřením. Snad právě proto jsou svědectvím mizejícího času, tajemným médiem, které zjemňuje naši senzibilitu a otevírá naše podvědomí.

Dva protipóly
Sugimotova tvorba je poznamenána úsilím vracet se zpět k začátkům fotografie. Snad svědčí o tom, že sledování prvních kroků tohoto média může být klíčem k jeho i divákově prapaměti. Nadreálná aura těchto zdánlivě prázdných záznamů provokuje k tomu, aby byly naplněny konkrétními reminiscencemi.
Při delším nazírání se „opona“ Sugimotových fotografií začne otevírat individuální recepci podobně jako malba Marka Rothka. Ale pozor! Zatímco v těchto fotografiích putujeme stopami naší minulosti s klidem, vyrovnaností a pokorou, ocitáme se v Rothkově malbě uprostřed nedávných dramat: se somnabulní jistotou můžeme znovu prožívat události a situace doby.