Karlin Studios
Disegno interno
kurátor Pavel Humhal
10. 10.-28. 10. 2007

www.karlinstudios.cz

Zúčastnění umělci: Ondřej Brody, Veronika Bromová, Anetta Mona Chisa, Tereza Janečková a Pavlína Míčová, Bára Prášilová, Tereza Talichová, Mark Ther

Anetta Mona Chisa, Xerox, color video with sound on DVD pal, 7'34", 2003

Výstava se snaží být jakoby obrácená naruby. Její rub je lícem. Podobně, jak se nám často stává u rychle svlečeného trička. Když se svlékneme, zjistíme, že jsme tričko obrátili rubem nahoru. Vidíme neupravené švy, lemy a hrubou tkaninu. Je to ale struktura, která drží povrch a umožňuje mu být tím, čím chce být: vstřícnou a "povrchní" krásou. Není to obvyklý jev i v procesu vzniku a komunikace umění? Potřeba odkazovat ke kráse je v dnešní praxi umění značně retardována a umenšena. Ta situace je důsledkem rozšířeného poznání. Víme, že za povrchem každé květiny jsou buňky, žijící v těsné blízkosti virů a patogenních mutací. Víme, že za každou něžnou tváří jsou snopy svalů, nervů a tkání, jak třeba ukázala výstava Bodies. Právě proto jsem měl chuť teď a tady inklinovat spíše ke kráse. Ovšem ke kráse, která je polemizovaná a místy se vytrácí. Zajímala mě krása, v jejímž povrchu je cítit právě ona odvrácená struktura rubu.

Manýrismus vnímáme jako sloh spjatý především s koncem renesanční periody. I když podobné jevy můžeme pozorovat v každé pozdní fázi: v helénistickém Řecku, u krásného slohu v gotice, u rokoka. Možná ale, že ze vzdálenější perspektivy se bude jevit i naše doba jako období končícího slohu? Rozhodně, strategii některých umělců tak lze popsat.

DISEGNO INTERNO je výstava, kde vystavené práce vykazují určité manýristické prvky ve vztahu ke skutečnosti a v jejím přepisu. Disegno interno je italský výraz pro umělcovu vnitřní představu, jeho vnitřní model, kterým zušlechťuje surovou realitu a vztahuje se spíše k již hotovým vzorům než ke skutečnosti samotné. Je zajímavé sledovat, jak se nyní tato strategie uplatňuje a přenáší i do vztahů mimo vizuální jazyk. Mám tím na mysli situace, kdy rezignujeme na opravdový a přímý bezprostřední kontakt se skutečností a na možnost smysluplně ovlivňovat realitu a dění kolem sebe. Místo toho vytváříme samy o sobě stojící a neintegrované modely chování. Naše vlastní značky, které místo komunikace a interakce vytváří autoidentifikační sítě. Tato strategie by se dala opsat slovy: "Jsem, pokud vytvářím vlastní interní představu." Nebo: "Jsem, pokud se odrážím sám v sobě.“

Ano, jsou jedineční!
Anetta Mona-Chisa používá humor a vtip jako svoji základní komunikační strategii.
Ondřej Brody má odvahu jít do krajnosti i v těch nejtrapnějších situacích.
Tereza Talichová používá komiksové zkratky i v těch nejosobnějších příbězích.
Veronika Bromová odkrývá své nejromantičtější představy.
Tereza Janečková je radikální i tehdy, když je úplně potichu.
Marek Ther si obsesivně hraje s konvenčními stimuly.
Bára Prášilová je módní i mondénní.
A všichni používají své tělo, svou fyziognomii, fakt své existence jako středobod jejich jedinečného poměřování SVĚTA.
Pavel Humhal

Tereza Talichová, Rok v Proximity, digitální tisk – detail, 2007

zpět