VÝSTAVY |
Galerie Jaroslava Fragnera, Praha
|
Expozice představuje dosavadní autorovu tvorbu i perspektivy jejího vývoje z posledního období. Brněnský architekt Zdeněk Fránek zaujal v polovině 90. let na české architektonické scéně těžko přehlédnutelné postavení. Místo, které se stalo od té doby nezpochybnitelným a obecně respektovaným. Ale zároveň i postavení těžko vysvětlitelné: nepatří ani mezi typické autory „české přísnosti“, definované historikem Rostislavem Šváchou, nepatří ani mezi regionální solitéry (leda by se pojem region nahlížel evropskou či globální optikou), ani se nepodílí na olbřímých zakázkách… S jeho zařazením bude mít leckterý kritik prostě značné obtíže. Fránek se nikdy nenechal unést středním proudem, ba povětšinou si – mnohdy osamocen – razil cestu proti němu. Někdo si vzpomene na vlivy organického myšlení Maďara Makovcze, jiný poukáže na vlivy asijské nebo dokonce dávné – české barokní… V posledních letech nicméně ovlivňuje i autor sám: od roku 2005 vyučuje architekturu na liberecké fakultě architektury, od letošního roku také na fakultě brněnské. Už delší dobu začínáme nacházet autorovo jméno mezi laureáty různých domácích ocenění. Připomeňme jeho vítězství v soutěži O nejlepší interiér, annuální cenu mu udělil profesní portál Archiweb, dostal se do finále v soutěži Nový domov, je rovněž finalistou Grand Prix OA, kandidátem na cenu v soutěži o Cenu Klubu za starou Prahu, ocenění dostal na stavebním veletrhu For Arch. Jeho rodinné domy, tělocvičnu, ale také větší obytnou stavbu či obchodní středisko publikují v současnosti prakticky všechna domácí odborná i další média, svůj prostor si ovšem začíná vymezovat i v zahraničí. Jeho žižkovský „pavlačový dům“ zařazuje mezi 64 evropských realizací – činžovních domů španělská kniha D-Book, věnovaná kolektivnímu bydlení a britská revue Wall Paper Fránka vybírá letos jako jednoho ze dvou „nejoriginálnějších, nových“ ateliérů, reprezentujících prostor české scény. Výstava v GJF umožňuje zájemcům spatřit poprvé některé Fránkovy realizace a projekty, ale je současně nevšední pozvánkou na myšlenkovou cestu, která končí výsledným tvarem stavby. Na cestu ke kořenům „plastické architektury“, jak nazývá autor svou současnou tvůrčí etapu.
|
zpet hl. strana |