Stiftung Museum Schloss Moyland
Antoni Tàpies - Zeichen und Materie (Znaky a hmota)
kurátor Ron Manheim
12. 8. 2007-13. 1. 2008

www.moyland.de

Ondulacio ocre, 2003, kombinovaná technikAa na dřevě, 210 x 220 cm
Courtesy Sammlung Essl, Klosterneuburg/Wien (A)
Foto: Fabrice Gibert© Fundació Antoni Tàpies, Barcelona / VG Bild-Kunst, Bonn 2007

Principiel, 1989,© VG Bild-Kunst. Bonn 2006

Pozdní dílo inovátora obrazu
Čestmír Lang

Muzeum Schloss Moyland ležící v dolnorýnské rovině nedaleko města Kleve, je poutním místem obdivovatelů díla Josepha Beuyse. Před více než deseti let poskytli bratří Grintenové, první sběratelé Beuysova díla, zemi Severní Porýní-Vestfálsko jejich rozsáhlou Beuysovu sbírku. Po rekonstrukci zámku tam přesídlil i umělcův archív. Nadace muzea zámek Moyland pořádá nejen vybrané výstavy Beuysova díla, ale je chápána jako živé centrum výměny umělcových myšlenek. Jednou do roka se zde konají větší výstavy, jejichž cílem je demonstrovat styčné body Beuysova díla se známými osobnostmi světového umění. Poslední z nich je právě probíhající retrospektivní přehlídka pozdního díla Antoniho Tàpiese.

Odlišné temperamenty
Tapies a Beuys, dva legendární umělci evropské post-avantgardy, kteří tím, že ve své tvorbě použili netypické materiály, otřásli kánony tvorby po druhé světové válce, se nikdy osobně nesetkali. Dokonce se dá říct, že si tito takřka stejně staří aužtořii vědomě šli z cesty. Důvodem asi nebyla nevraživost, ale odlišný temperament. Extravertní, někdy až exhibicionistický rodák z Kleve, se rád obklopoval žáky a formuloval manifesty - jeho výrazovým prostředkem byla často jen černá tabule a křída. Barcelonský rodák je naopak introvert, který stranou od uměleckého provozu hledá spojení s prastarým kultickým uměním.
Přesto zmíněné odlišnosti uctil Tàpies po Beuysově smrti v roce 1986 památku zemřelého obrazem Bonjour Mr. Beuys. Na černé ploše s náznakem zavřených dveří jsou ve spodní polovině obrazu bílou křídou naskicována otevřená ústa. V případě úst se nejedná o komentář k Beuysovu dílu, ale o jeden z často užívaných Tapiesových piktogramů. Bonjour Mr. Beuys je jednou z centrálních prací moylandské přehlídky, zahrnující výběr z Kataláncovy tvorby - z malby, objektů a grafického díla - za posledních dvacet let.

Monumenty našeho podvědomí
V Tàpiesových obrazech, nebo přesněji závěsných pracích, se již od konce padesátých let ohlašoval konec iluzivní malby. Její roli převzal materiál povrchu a zásahy do jeho struktury, ať už šlo o vrypy nebo o skvrny barvy. Tyto práce se pohybují na hranici mezi závěsným artefaktem a objektem. Koncem sedmdesátých let ztratila Tàpiesova tvorba charakter výkřiku nebo zjevného protestu, jejímž adresátem byla Francova diktatura. Tàpiés se začal intenzívně zajímat o dávnou minulost, především o méně známé španělské mystiky, a navíc minimalizoval repertoár svých výrazových prostředků, aby dosáhl mnohoznačnější výpovědi.
Tàpiésova přehlídka ukazuje jeho intenzivní zájem o předměty na pokraji rozpadu, které nachází na skládkách odpadů. Autor zdůrazňuje jejich zubem času nahlodaný povrch svými typickými symboly - hrubě skicovaným křížem, písmem nebo jednoduchým piktogramem kresby. Tyto znaky evokují dávno zašlé světy, který zvláštním způsobem rezonují se zasutými vrstvami našeho podvědomí: tajemné symboly získávají na průzračnosti, strachy se materializací povrchu nebo linie vracejí zpět - tentokrát už nikoli děsivé, ale vzpomínkou ztišené - do našeho vědomí. Probíhá proces, který bychom variací myšlenky psychoanalytičky Margarte Mitscherlichové mohli nazvat Erinnerungsarbeit, práce na vzpomínkách.
Ještě intenzivněji než závěsné práce působí objekty z pálené šamotové hlíny, materiálu, na nějž Tàpiese upozornil Eduardo Chillida. Vystavený Divan (1987) může evokovat jak elegantní lenošku nebo naopak - otiskem těla - smrtelné lože, které ovšem zklidňuje stopa bílé emailové barvy. A Křížová krychle (1988), nízký, ale přesto monumentálně působící objekt z pálené červené hlíny? Ten může být smutným svědectvím destrukce či rozpadu starobylého chrámu nebo zbytkem kultického monumentu, jehož povrch reflektuje nečitelná, ale přesto niterně blízká poselství.