Návrat Edvarda Muncha
Hana Rousová

Edvard Munch: Být sám (obrazy - deníky – ohlasy)
Arbor vitae, 2007

Výstava osmdesáti obrazů a čtyřiceti grafik Edvarda Muncha, kterou v roce 1905 uspořádal SVU Mánes v Praze, zásadním způsobem ovlivnila české moderní umění. Tak velkorysým způsobem už nikdy později v Čechách Munch prezentován nebyl. Umělec se vrací po více než sto letech, tentokrát prostřednictvím publikace, která odhaluje intimní roviny jeho osobnosti.

Žádná úvaha o počátcích českého moderního umění se už po desetiletí neobejde bez odkazu na iniciační roli tvorby Edvarda Muncha. Jeho jméno se časem stalo paradigmatem takřka mýtických rozměrů, jakýmsi zaklínadlem, anebo alespoň nezbytnou rekvizitou. O to aktuálnější je už delší dobu otázka, jak se Munchem v Čechách zabývat, jak ho tu nově domestikovat, zvláště když další retrospektiva jeho tvorby je z finančních důvodů a také „zásluhou“ naší kulturní politiky stále v nedohlednu, a velké monografie už dávno byly napsány jinde. Z Čechů se o ně pokusili v roce 1964 Miroslav Lamač a v roce 1985 Petr Wittlich, jejich práce však byla limitována geopolitickými bariérami komunistického režimu.
Otto M. Urban, Jarka Vrbová a Tomáš Vrba, kteří takovým překážkám už naštěstí čelit nemusejí, našli z hlediska současných tendencí dějepisu umění mimořádně šťastné řešení: v knize Edvard Munch: Být sám (obrazy - deníky - ohlasy), vydanou nakladatelstvím Arbor vitae a s pochopením upravenou Markem Jodasem, se přednostně zaměřili na průzkum Munchovy dramatické a mnohdy kontroverzní osobnosti. Zvolená koncepce jim umožnila nejen shrnout dosavadní poznatky o umělci a formou výběrové antologie představit všechny zásadní české texty, které se ho nějakým způsobem týkají, ale především udělat vlastní výběr z jeho, v mnoha případech stále ještě nepublikovaných osobních úvah a poznámek. Za příležitost prozkoumat rozsáhlé fondy Munchovy pozůstalosti a značnou část jejích položek v překladu publikovat anebo reprodukovat, vděčí vstřícnému postoji Munchova muzea v Oslu. Kniha je vybavena několika sty dokumentárních fotografií, černobílými reprodukcemi deníkových záznamů a skic, a také některých grafik a obrazů. Soubor Munchových autoportrétů je předveden v barevné verzi. Dnes už neobvyklá převaha černobílého obrazového materiálu nejen výrazně zlevnila vydání publikace, ale má i jinou, důležitější funkci - signalizuje její konceptuální charakter.
Můžeme sledovat jak Munch stárnul, jak vypadali jeho přátelé, závidět Berlíňanům z roku 1892 zážitek z výstavy, na níž byly Munchovy obrazy navrstvené doslova od podlahy až ke stropu, přijímat anebo odmítat malířovy úvahy o smyslu a cílech umělecké tvorby, hodnotit jeho literární styl, pokusit se vyrovnat s pocity typu „pekelná výheň duše divoce útočí na nervový systém“, pro něž, jak zjistíme z dobových českých textů, byly jeho vrstevníci disponováni mnohem lépe než my. Můžeme tedy reagovat v rytmu toku informací, jak ho nabízí kniha, ale stejně tak si můžeme vybrat pouze to, co nás zajímá nejvíce a obraz Munchovy osobnosti si skládat podle vlastních priorit.
Koncepce monografického projektu, kterou zvolil Urban se svými kolegy, představuje jeden ze způsobů, jak se přiblížit ke složitému organismu umělecké tvorby, jak ji otevřít několikavrstevnému čtení a dát jejímu rozumění potenciální šanci proměňovat se v čase. Je flexibilní a tedy mnohem živější a přístupnější, než bývají tradičně strukturované monografie. Umožňuje interaktivní poznání. Lze proto doufat, že knihu nepotká osud exkluzivně vybavených kodifikovaných pravd o umění navždy zasunutých v knihovně. Ostatně živoření velkých kompendií pod nánosy prachu deprimovalo už kdysi Friedricha Nietzscheho, a i v době elektronických médií stojí za to hledat cesty, které by knihy, respektive jejich smysl, tohoto prokletí zbavily.

Nic jsme se neprovinili

Hana Rousová

S velkým rykem pak chvatně loupili. „Pleňte stříbro, pleňte zlato!“ volali. „Všechno je naše, co na světě zanechali; kdo je kdy potkali, všichni je hubili a nic jsme se neprovinili“ poté říkali!

   Svědectví Avigdora Karó ze 14. století o jednom z pogromů v Praze, během nějž zahynula jeho rodina, zvolili Helena Krejčová a Mario Vlček za motto publikace Návraty paměti - Deponáty židovského majetku v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Neodkazují jím však ke středověku, jak by se mohlo zdát, a dokonce ani výhradně k nacistickému zacházení s Židy a jejich majetkem, jak je jejich úkolem v rámci působení v Centru pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí 2. světové války a tedy i publikace. Komentují jím také méně známou skutečnost, že „nevinné loupení“ oficiálně pokračovalo i po válce, a to ještě před komunistickým převratem. V řadě případů ho posvětily tzv. Benešovy dekrety. Když k tomu přidáme události, kterých jsme svědky osobně, například marný boj rodiny Tugendhatů o navrácení brněnské vily původně ukradené nacisty, kdy znovu je zcela samozřejmé, že přece „nic jsme se neprovinili“, s mrazením v zádech si uvědomíme, že volání Avigdora Karó stále nepatří jen minulosti.
Stejně jako je pozoruhodná výpovědní hodnota zvoleného motta, je pozoruhodným počinem celá publikace. Už sama skutečnost, že se Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze jako první česká instituce spojilo s Centrem pro dokumentaci, aby podalo „svědectví o zločinu“ a dostalo ho „do povědomí veřejnosti“, jak uvádí předmluva, signalizuje změnu uvažování o tomto tématu. Je-li tomu skutečně tak, potom čeká Centrum spolupráce i s mnoha dalšími kulturními institucemi, v jejichž sbírkách se židovský majetek dodnes nachází. Jednou z přímých konsekvencí publikace má být výzva k jeho restituci, pokud ovšem tzv. oprávněné osoby přežily nacistické represe anebo ještě - někde - žijí jejich přímí potomci. Mimo jiné proto tvoří hlavní část knihy soupis předmětů včetně jejich fotografické dokumentace, řazený podle původních majitelů, identifikovaných Centrem na základě dochovaných archiválií. Jde zejména o porcelán, v některých případech také o sklo a nábytek, podchyceny jsou také převody do jiných institucí. Jednotlivé kolekce jsou uvedeny životopisnými medailony, které dokládají, jak je obtížné vrátit lidem, kteří se stali pouhým transportním číslem, jejich identitu. Za pozornost stojí také zjištění, že nejzajímavější předměty se ve sbírce Uměleckoprůmyslového muzea nezachovaly - buď byly za války tzv. rozprodány, nebo rozkradeny.
Nejkvalitnější zachovaná kolekce porcelánu patřila pražskému podnikateli Viktorovi Kahlerovi, kterému se na rozdíl od mnohých dalších podařilo zavčas emigrovat do USA. Jeho osobní dějiny jsou symptomatické pro české moderní dějiny obecně. Viktor Kahler není pro nás neznámou osobností. Jeho bratrem byl nedávno znovuobjevený talentovaný malíř Eugen Kahler, který v roce 1911 zemřel na tuberkulózu, a jehož dílo loni představila Oblastní galerie v Chebu. Osudům rodiny Kahlerů se podrobně věnoval článek Český příběh v časopisu Art & antiques v roce 2005, který byl mimo jiné zaměřen na její poválečné restituční peripetie, zejména Felixe Kahlera, dalšího Viktorova bratra. Předmětem nekonečných a marných jednání tehdy nebyl jen movitý, ale i z kulturně historického hlediska významný nemovitý majetek (Hübschmannova vila v Dejvicích, zámek ve Svinařích u Karlštejna). Jak prokázal průzkum Centra, stejně beznadějně probíhala i Viktorova snaha získat zpět sbírku porcelánu. Někteří z přímých potomků Kahlerovy rodiny ještě žijí, ale znovu prosit o to, co jim patří, znovu absolvovat trapná jednání a čelit právním pseudoargumentům se jim už nechce.
Absurdita státně oficializovaných loupeží židovského majetku má nejděsivější podobu tam, kde začala - v nacistické systemizaci. V publikaci se jí podrobně věnuje Helena Krejčová v úvodních kapitolách Treuhandstelle (vnucená majetková správa, tzv. správa k věrné ruce) a Sklady Treuhandstelle na základě dokumentů uložených jak v českých, tak i zahraničních, zejména izraelských archivech. Její historiograficky věcná rekonstrukce německy precizní organizace zabírání židovského majetku a jeho evidence nic nenechávající náhodě, dokonce ani případné další, tentokrát soukromé krádeže z vlastních řad, je otřesnou metaforou jedné apokalyptické fáze lidských dějin.
Vykonavateli museli být sami Židé, jejichž naděje, že taková funkce jim zachrání život, se vždy znovu ukázala jako naprosto naivní. Protože se vše odehrávalo v přísném utajení, po etapách - i s rodinami - skončili v koncentrácích. Byli to totiž právě oni, kdo byli jedinými přímými svědky! Způsob, jakým vykazovali množství a druh zabraného majetku, mnohdy připomíná tragikomičnost židovských vtipů. Jednou z charakteristik obludnosti konfiskační mašinérie byly potíže se sklady, do nichž byly věci převáženy. Vytipované objekty nejprve nestačily a bylo třeba hledat další a další. Brzy se ale situace radikálně změnila - nebylo už totiž zabírat co, protože nebylo u koho. Utajen byl možná systém konfiskace, ale sotva ona sama. Likvidátorských čet a povozů, které zařízení bytů deportovaných či uprchlých židovských sousedů odvážely, si nemohl nikdo nevšimnout. Někteří prominenti mohli dokonce ve skladech „nakupovat“. Byla to výsada bezskrupulózních, těch, kteří se, řečeno znovu slovy úvodního citátu, přece „nic neprovinili“. Nerekrutovali se jen z řad okupantů, ale soudě podle jejich příjmení, patřili mnozí z nich k českým kolaborantům.               
Návraty paměti, které identifikují jeden z mnoha důsledků programového nacistického antisemitismu, vyzívají k občanské sebereflexi a vyjadřují naději, že svědek středověku konečně přestane být i svědkem přítomnosti.

NIO architecten
Maurice Nio

Většina projektů NIO architecten se týká zdánlivě neatraktivních technických prostorů, jako jsou tunely pod železnicí, dálnicí, rodinné domy v protihlukové bariéře, nákupní centrum pod železničním viaduktem, ekologická spalovna odpadků a mnoho dalších. Všem těmto prostorům dává Maurice Nio novou, jedinečnou identitu, na které je patrný jeho zájem o filozofii a výtvarné umění. Kontext je pro Maurice Nio důležitý, ale ne ve smyslu opakování toho, co už existuje, ale jako vytváření nové zkušenosti. Pro tuto novou zkušenost hledá inspiraci zásadně vždy mimo architekturu: v představách, ve zvucích, v pohybu, v barvách, ve vzorech.
Zlatý řez, 2007
100 Kč

Cvičení z estetiky
Josef Hlaváček

Práce předního českého uměleckého historika, specialisty na domácí uměleckou scénu 60. let 20. století, která se na příkladech tvorby těch nejzajímavějších a nejpřínosnějších uměleckých individualit zabývá interpretací uměleckých děl. V samostatných kapitolách se setkáváme s výtvarnými umělci, převážně malíři a sochaři – Karlem Malichem, Magdalenou Jetelovou, Jiřím Kolářem a Bělou Kolářovou, Stanislavem Kolíbalem, Milanem Grygarem, Karlem Neprašem, Čestmírem Kafkou a Vladimírem Novákem. Autor si zároveň pokládá otázky po smyslu umění, tak, jak si je kladli už mnozí před ním, přibližuje nám názory některých svých předchůdců i souputníků a polemizuje s nimi.
Gallery, 2007
333 Kč

Chybění
Ján Mančuška, Vít Havránek

Chybění je autorská kniha současného česko-slovenského umělce Jána Mančušky. Je rozdělená do dvou částí: první - textová - část vznikala ve spolupráci s teoretikem Vítem Havránkem. V několika kapitolách definuje základní pojmy a principy autorova myšlení. Je jakýmsi úvodem a manifestem zároveň.
Druhá část knihy mapuje Mančuškovu tvorbu z období několika posledních let prostřednictvím řady fotografií, instalací, náčrtků, textů a detailních popisků. Realizace Jána Mančušky mají povahu specifických kontextuálních výzkumů. Umělec se v nich zabývá zejména procesy a mechanizmy percepce a interpretace. Prostřednictvím trojrozměrných objektů, instalací, performance, videa a filmu vytváří autentické myšlenkové modely a mapy univerzální každodennosti. Pracuje často s textem (jazykem), který se osamostatňuje jako objekt a znak; zkoumá různé možnosti jeho čtení a způsoby vyjádření obsahu. Jednotlivé roviny a druhy zobrazení neodděluje, ba naopak, soustřeďuje se na jejich přesahy a prolínání; fascinuje ho pluralita a simultaneita, nelineárnost a fragmentárnost řízená také principem Chybění.
Tranzit, 2007
460 Kč

Návraty paměti
Helena Krejčová a Mario Vlček
Deponáty židovského majetku v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze



Tato publikace představuje jeden z výsledků činnosti Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války, jež bylo v návaznosti na mezinárodní dohody zřízeno vládou České republiky, aby se zabývalo výzkumem této problematiky. V úzké spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze se pracovníkům centra podařilo dohledat a identifikovat několik set předmětů z porcelánu, skla, kovu, dřeva a dalších materiálů, jež původně patřily židovským obětem z protektorátu. Podrobně byly popsány nejen předměty dochované v Uměleckoprůmyslovém museu, ale i předané jiným institucím. Na základě transportních čísel, pod nimiž byli majitelé sbírek deportováni do Terezína, se podařilo určit část původních vlastníků a přiblížit i jejich životní osudy. Činnosti německé Treuhandstelle, která ukradené umělecké sbírky za války spravovala, je věnována obsáhlá odborná studie. Knihu doplňují informace o místech, kde se uloupené předměty skladovaly, a především asi tisíc barevných fotografií identifikovaných artefaktů dokládajících svědectví o zločinu, který se alespoň tímto způsobem dostává do povědomí veřejnosti.
cena 750 Kč

Kacíř & spol./ Montáž na ose Brno-Berlín



Katalog k výstavě, která vznikla jako volné pokračování nepravidelného cyklu Privátní pohled, v němž Dům umění představuje pohledy na současné umění očima soukromých galeristů. Z iniciativy brněnské Galerie Na bidýlku připravila umělkyně Astrid Sourkova osobitý výběr děl mladých, převážně v Berlíně tvořících umělců, a propojila je s díly českých autorů ze sbírky Karla Tutsche. Výstava se soustředila na aktuální práci s figurální tematikou, se znakovou stylizací a různými malířskými přístupy.
Dům umění města Brna, 2007
cena 115 Kč

Mezi obrazem a textem




Kniha Mezi obrazem a textem se zabývá použitím slov, jednotlivých písmen a typografických znaků ve výtvarném umění první třetiny 20. století. Sleduje tento fenomén očima dobové kritiky a prizmatem každodenního života doby jejich vzniku.Věnuje se návaznosti české meziválečné avantgardy na tvůrčí postupy českých i evropských umělců před 1. světovou válkou. Odkazuje přitom také na historii vztahu mezi obrazem a písmem v dějinách evropského umění.
Mladá fronta, 2007
cena 399 Kč

Zaostalí Forever

V českém prostředí tzv. alternativní kultury se druhá polovina osmdesátých let vyznačovala intenzivní mimooficiální uměleckou a výstavní aktivitou, která s sebou přinášela i výraznější názorové a generační odlišnosti. Tvůrčí skupinu s provokativním, dadaisticko-ironickým názvem Zaostalí, založilo v roce 1987 několik předních osobností starší střední generace: malíři Zdeněk Beran, Bedřich Dlouhý, Pavel Nešleha a sochař Hugo Demartini; později se připojil i architekt Karel Kouba a hudební skladatel Jan Klusák, kteří se tehdy vymezovali vůči mladší postmoderní skupině Tvrdohlaví. Součástí publikace je přiložené CD: Jan Klusák, Axis temporum.
Gallery, 2007
693 Kč

Martin Mainer

Martin Mainer (1959) je jednou z nejvýraznějších osobností současné české malby. Jeho tvorbu charakterizuje nespoutanost interpretační fantazie, s níž ustavuje pevné centrum a mnohovýznamové okraje tématu, virtuózní klasická malířská technika světelné malby s iluzivními anebo abstraktními fragmenty, reminiscence na barokní smyslovost či erotickou atmosféru rokoka. V roce 1993 získal prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého.
Arbor vitae, 2007
cena 800 Kč

Zvěrstvo

V ryze autorské knize, připravené Michalem Cihlářem (autor koncepce, grafické úpravy i většiny fotografií) a Veronikou Richterovou, oba umělci vtipně a přehledně v abecedním pořádku předkládají svou volnou i užitou tvorbu věnovanou zobrazení zvířat. Starší trojrozměrné smalty sochařky Veroniky Richterové i její pozdější zvířecí plastiky z PET lahví překvapují svou originalitou. Michal Cihlář je jako bytostný grafik po léta známý kulturní veřejnosti především virtuózními mnohabarevnými linoryty: tentokrát se mimo jiné ohlíží za svou devítiletou spoluprací se Zoo Praha, která svou působivou image dlouhodobě čerpá právě z jeho nezaměnitelného linorytového rukopisu. Krátké úvodní texty napsali: kurátorka Lucie Vlčková, psychiatr Jiří Novotný, ekolog Vít Zavadil ve spolupráci se spisovatelem Arnoldem Nowickim, a oba autoři.
Gallery, 2007
cena 370 Kč

Monika Czernin, Vídeň: Návod k použití

Kniha Vídeň: Návod k použití (český překlad knihy Gebrauchsanweisung für Wien) rakouské novinářky a spisovatelky Moniky Czernin (1965) vtipně a erudovaně přibližuje nejen vyhlášené vídeňské atrakce a obvyklé cestovní cíle, ale také atmosféru míst a zákoutí, jejichž nenápadný půvab zůstává většině návštěvníků této metropole utajen.
Do češtiny knihu přeložil Dalibor Dobiáš.
Akropolis
cena 269 korun

Jindřich Štyrský (průvodce výstavou)

Průvodce retrospektivní výstavou, která se koná v Galerii hlavního města Prahy. Kniha obsahuje 46 barevných reprodukcí a všechny texty kurátorů Lenky Bydžovské a Karla Srpa. Vychází česky a anglicky.
Argo, Kant, 2007
cena 190 Kč