| RECENZE | |
|---|
Museum Küppersmühle Museum der Moderne Salzburg Mönchenberg
|
text: Čestmír Lang
Padesátiletý Stephan Balkenhol je jedním z mála současných umělců, který má takřka jednoznačnou pozitivní rezonanci u širšího publika. Přehlídka jeho sochařské a kresebné tvorby za posledních dvacet let putovala v roce 2006 z jihoněmeckého Baden-Badenu přes porýnský Duisburg, aby nakonec o rok později zakotvila na salcburském Mönchenbergu. Závratný start Rozhodujícím impulzem pro Balkenholovu budoucí dráhu byla jeho prázdninová výpomoc na kasselské Documentě v roce 1972. Tehdejšího gymnaziastu tam nadchly plastiky Claese Oldenburga a Edwarda Kienholze. Po maturitě začal studovat pedagogiku umění na hamburské akademii, ale po třech letech přešel do sochařské třídy vedené Ulrichem Rückriemem, u něhož pracoval jako asistent i po skončení studií. V roce 1983 vytvořil Balkenhol první figurativní plastiky, které měly takový úspěch, že je po prezentaci na Art Cologne zakoupilo jak kolínské Museum Ludwig, tak i Neue Nationalgalerie v Berlíně. Od poloviny 80. let je etablovaným a žádaným umělcem nejen v Německu, ale i v Evropě a v USA. V roce 1995 mu věnovalo retrospektivu dokonce i Hirschhornovo muzeum ve Washingtonu. V čem spočívá tajemství fascinace těmito zdánlivě jednoduchými a líbivými sochami? Minimalistický koncept Balkenholovy figury jsou výsledkem cílevědomého úsilí o navázání na velkou tradici sochy a pomníku vůbec, na tradici, která byla ve 20. století definitivně přerušena nejdřívě abstraktní plastikou a později i pop artem a hnutím Fluxus. Po těchto „estetických šocích“ byly figurativní sochy ve veřejném prostoru považovány dokonce i laiky za více méně konzervatzivnmí akademismus. Na tomto stavu mnoho nezměnili ani takoví autoři jako Segal a již zmíněný Kienholz. Na rozdíl od jejich civilního či expresivního realismu využívá Balkenhol všech kunsthistorických konotací volné sochy či pomníku od starého Egypta přes gotiku a renesanci až k Rodinovi. V roce 1988 vystavil Balkenhol v basilejské Kunsthalle dvojici muže a ženy z hrubě otesaného, kolorovaného dřeva, kterou nazval Velký pár. Muž s rozkročenýma nohama a žena takřka se vylupující z kmene buku byli lidmi z ulice: nepřitahovaly ani výrazem, ani zajímavou fyziognomií. Navíc byly i formálně zcela neutrální. Tento způsob realizace byl dědictvím Rückriemovy konceptuální a minimalistické akademické výchovy. Pomníky všednosti Po tomto „objevu všednosti“ začal Balkenhol mírně měnit provedení figur Od buku přešel na dřevo stromu wawa, které zpracovává tak hrubě, že se na figurách objevují stopy neodstraněných třísek, působící jako jakési elementární stopy života. Začal typizovat obličej, který je u mužů často jeho vlastním autoportrétem nebo má fyziognomii jeho bratra: také u ženských postav používá jen omezený počet typů. Minimálním variacím podléhají i ruce stojících postav, které u mužů visí volně podél trupu – ženy si naopak dovolují nepatrné náznaky gest. Velikost figur a jejich umisťování v plenéru výrazně odlišuje od všech konvencí tradičního pomníku z doby před druhou světovou válkou. Většina figurálních prací postrádá jakoukoli monumentalitu - jsou totiž mnohem menší než lidská postava. Balkenhol je nestaví ani vysoký sokl, ani je neumisťuje na frekventovaných místech. Ve veřejném prostroru je musíme hledat: jsou schovány ve velké výšce na kruhových reklamních sloupech, nebo vykukují z křoví v parcích. Na Documentě v roce 1992 stály v horní řadě portálu kasselského Fredericiania a z pohledu zespoda byly jen drobnými, nenápadnými skvrnami. Balkenholovy sochy celebrují všednost s neohrabanou upřímností, která jde až na hranici kýče. Současně jsou jakýmisi univerzálními lidskými typy z důvěrně známého světa, do nichž se mohl projektovat každý divák bez ohledu na na věk a inteligenci. Proč, právě tyto sochy působí přes svou neohrabanost vznešeně a živě? Upřímnost nebo rafinovaná hra? Salcburská přehídka prezentuje prakticky všechny variace, které Balkenhol za posledních dvacet let vyzkoušel. Jsou na ní vystaveny i pracné velkoformátové reliéfy, iritující diváka naivností a dekorativností. Dříve byly určeny jako interiérové pozadí pro sochu, v poslední době se tyto reliéfy ale rozrostly do apoteózy historické architektury, která sahá od kolínského dómu a katedrály v Chartres až k sídlištím 60. let a k televizním věžím. Tyto řdemeskně oslknivé nicméně jen dekorativní práce by si mohla retrospektiva odpustit. Ve skulpturální tvorbě předvádí Balkenovolova výstava individuální typizované postavy jak v podživotní, tak i naopak ve výrazně nadživotní velikosti (například Ikarův pád nebo velký reliéf ženské hlavy). Jeden sál je dokonce výlučně věnován seriálové prezentaci desítek dvojic tančících na soklech. „Když se dívám na staroegyptskou hlavu, připadám si občas tak, jako kdybych potkal idealizovanou postavu z dnešního světa. Její úsměv na rtech mi připadá současně dnešní a nadčasový. Možná, že je to právě to, o co se snažím ,“ komentoval Balkenhol svou tvorbu už v roce 1990. Podařilo se mu osvobodit sochařskou figuraci od jejího veskrze konzervativního image. Jeho postavy vytvářejí blízkost i odstup, budí emoce, i když je v nich sošnost a chlad, jsou zdánlivě důvěrným obrazem dnešního člověka. Za jejich zdánlivou prostotou se skrývá rigorózní, do detailu propracovaný koncept, jehož zárodky je divák schopem odhalit až při druhém nebo třetím pohledu. |
 |
zpět hl. strana |
Pářící se lvi , 2004, sbírka Dr. H. + E. Hebbelnových