Manuela Ribadeneira, Ekvádor
Ronald Morán, Salvádor
Calum Morton, Austrálie
Abdel Abdessemed, Alžír, Francie
Paolo Canevari, Itálie
Hiroharu Mori, Japonsko
Yanf Fudong, Čína
Francis Alys, Mexiko
Yin Xiuzhen, Čína
Sigmar Polke, Německo
Waltércio Caldas, Brazílie
Bruce Nauman, USA
Joshua Mosley, USA
Skupina AES+F, Rusko
Yves Netzhammer, Švýcarsko
Damien Hirst, Velká Británie
|
Bienále současného umění v Benátkách je magická suma neuvěřitelných čísel: v pořadí padesáté druhé, trvající více než 110 let, 76 zúčastněných zemí, z toho 5 úplně poprvé, více než padesát doprovodných projektů a vůbec poprvé jako prezident bienále zvolen Američan Robert Storr.
Na monstrózních akcích jako je bienále jde – minimálně třicet let – o stále stejnou hru. Je snobská, souvisí s mocí a s trhem a od začátku 21. století také s novou vlnou pozitivní diskriminace. Nedělejme si iluze, že se v současném umění děje něco převratného. Dokonce i výběr národních reprezentací v pavilonech v Giardini je, zdá se, někdy podivuhodnou souhrou náhod. Zastřešující téma Think with the senses – feel with the mind. Art in the present tense (v českých médiích nejapně zbásněno „mysli smysly“...) je jako pokaždé naplňováno zcela formálně a mezinárodní výstava v Arsenale – tedy hlavní kurátorská záležitost bienále – je letos dramaticky zpolitizovaná. Že bychom se vraceli k tezi, že umění je obrazem doby? Pro diváky je ovšem tento pohled srozumitelný: světem cloumají nejrůznější válečné konflikty, stateční příslušníci západní civilizace pokládají životy v rozvojových zemích, dochází k různým formám autokolonizace, zemi ohrožují přírodní katastrofy a výroba zbraní se zřejmě zaměřuje na planetární trh.
Problém národů
To, co se v Benátkách stávalo na začátku 90. let, tedy, že jste byli překvapeni rozpůlenou ovcí ve formaldehydu od Damiena Hirsta, se dnes nekoná. Nejsme překvapeni, ani dojati ničím. Můžou za to umělci, nebo náš globalizovný cynismus? Umělecké artefakty (nacházíme se v tomto odstavci v národních pavilonech) recyklují, co se dá, a proto každý inteligentnější koncept nebo hravý nesmysl už přijde divákovi osvobozující. Musím konstatovat, že česko-slovenský pavilon s instalací Ireny Jůzové patří k těm nejslabším: za málo peněz je v něm zopakováno vše, co už tu bylo. Otisky autorčina těla aranžované v butikových vitrínách měly být realizovány virtuálně, v realitě vypadají jako východní cvičení. Vedle toho je sofistikovaný projekt o textech všeho druhu Francouzky Sophie Calle, která si před bienále dala do novin inzerát, jímž hledala kurátora a zvolila umělce Daniela Burena, skutečnou chuťovkou. Určitě hodně se bude psát o ruském a švýcarském pavilonu. Ruská skupina AES+F vytvořila působivou sérii videí, v nichž ikonicky v duchu digitálního odosobněného záznamu tematizovala násilí, mučení a katastrofy za doprovodu traumatizující hudby. Švýcar Yves Netzhammer na pozadí nástěnné malby ve stylu trendy streetworku umístil videa s animovanými postavami v kombinacích „rasisticky“ bílé a černé, násilí a lásky.
V britském pavilonu si řeší v divácky neatraktivních kresbách svoje sexuální problémy pomalu stárnoucí hvězda Tracey Emin, v americkém najdeme osvědčené staré instalace a věci od Gonzalese Torrese. Probíháním jednotlivých pavilonů se však divák nedozví celkem nic o tom, co se děje v současném umění, ani pro sebe neobjeví „nové“ autory. Národní pavilony jako by byly už jen formalitou určenou do životopisů umělců.
Nudní klasici
Centrální italský pavilon hostí rituálně několik klasiků, kteří už zřejmě malují megaformáty podle ceny jednoho čtverečního centimetru (Gerhard Richter, Sigmar Polke, Robert Ryman), jen Louis Bourgeois naopak šrafuje malé papíry s vědomím vzácnosti každé své čáry. Protrhnutím nudy je minimalistická instalace Brazilce Waltércia Caldasa, který zarputile objevuje nebo inovuje modernistické formy bez ohledu na století, a rozhodně animace Američana Joshuy Mosleye. V reálné černobílé krajině bloudí dvě bílé postavičky rokokových šlechticů, kráva a pes. Inspirací se stala četba Pascala a Rousseaua a pohyblivé obrázky fotografa předminulého století Eadwearda Muybridge.
Neonový nápis Exil nad vstupy suplující označení východu (exit) alžírského umělce Adela Abdessemeda, pokračující i v Arsenale, vyvolává úsměv nad globalizací umění i nad nemožností z ní „odejít“.
Ofélie v Arsenale
Nad tunami uměleckých děl v Arsenale si návštěvník musí pokládat zásadní otázky. O co v umění jde? Můžeme jeho prostřednictvím něco komentovat, nebo na něco nového přijít? Je formou komunikace upozorňující na svět manipulovaný médii? Je v něm skryta pravda? Jak bylo uvedeno, prezentace v Arsenale je v podstatě politickou výpovědí. Ne odzbrojující, ale ozbrojující. Množství zbraní, hladových, vyhnaných, zajatých, mrtvých jako by mělo zmobilizovat letargickou civilizaci, která už stejně svět umění přiřadila ke komerčním položkám a zneužívá ho jen k moralizování.
V této souvislosti je zapamatovatelná diskuse Bulhara Nedko Solakova nad kalašniky, video Itala Paola Canevariho s chlapcem, jenž si za ruinou domu kope s lidskou lebkou, nebo portréty mužů a žen, kteří zemřeli v Íráku a Afghánistánu od Američanky Emily Prince. Proto rozkošně lyrická animace Bolero Francise Alyse z Mexika vyzní téměř pozitivně: je složená z množství kreseb čištění bot, v nichž autor kromě jiného objevuje vztahy mezi jednotlivými pohyby a sestavuje na jejich základě modely a schémata; dohromady pak vytvářejí smyčku čištění podle melodie, jakýsi rituální tanec. Nebo tuto melodii vlastně samy ustavují?
Mezi národními výstavami v této části překvapila Afrika svou nečekanou „západní“ produkcí – ostatně cenu Zlatého lva za celoživotní dílo získal fotograf-portrétista Malick Sidibé žijící v Mali. V čínské expozici zase zabodovaly čistě estetické objekty v podobě kopí od Yin Xiuzhen. Symbolickým dílem vystihujícím charakter celé přehlídky je závěsný létající balon s tupým otazníkem Japonce Hiroharu Mori. A na kanále v květinách plave Ofélie.
Doporučeně
Národní prezentace mimo Giardini umístěné v palácích a dalších prostorách po celých Benátkách i okolních ostrovech prakticky nelze všechny zmapovat. Brání tomu jednak čas, na druhé straně i špatné označení v různých materiálech a průvodcích. Jako vtip mohu uvést jednu z map bienále, kde byla ruská expozice lokalizována na ostrov Cimitero. Sloužící hrobník na ostrovním hřbitově mě pak odkázal na hroby ruských klasiků, protože neměl vůbec tušení, co se po něm chce.
Jen tak subjektivně mohu tedy doporučit objekt Valhalla od Australana Calluma Mortona v paláci Zenobio, v němž kontrastuje exteriér ruiny s technicistně chladným a klimatizovaným interiérem, kam si může návštěvník přivolat z nebes i výtah. Estonská prezentace je drsná: v instalaci I love my family představuje depresivní umělec Marko Mäetamm odvrácenou stranu každé lásky. Například dětské pískoviště s šibeničkou a propadlištěm mluví za vše. Také Azerbajdžán na ostrově Giudecca stojí za vidění. Sice se tu objevují kusy, které jsme už někdy někde viděli, ale mají své kouzlo. Třeba stín města vytvořený nasvícením různých krámů od Rashada Alakbarova nebo automat na úsměv Mony Lisy za jedno euro od Elshana Ibrahimova. Ukrajina řešila otázky trans-kulturalismu přizváním britských a amerických umělců - zastupuje ji například fascinující statické video (či pohyblivé foto) Sam Taylor-Wood.
Nejlepší model
Samostatnou kapitolu výstavního života – nepatřící však k bienále – tvoří projekt Artempo v Palazzo Fortuny, který má za cíl prozkoumat vztah mezi uměním, časem a možností, jak může síla zobrazení reprezentovat celou šíři kultury. Zahrnuje více než 300 objektů od archeologických přes různé anonymní modely až ke klasice a současnému umění v konzervativních galerijních prostorech i v jakémsi kabinetu kuriozit. Hlavní kurátoři Mattijs Visser a Axel Vervoordt zvolili tento konfrontační přístup s perfektní intuicí: teprve v nečekaném uspořádání (v interiéru s knihovnami, gauči a závěsy, bez popisků) se dá vnímat historický objekt jako něco svébytného a komunikujícího se současností. Takže například vedle anatomických modelů se vztyčeným penisem najdeme Picassa, Fontanu, De Chirica, Tápiese, Warhola a Turrella, více než padesát jmen. Takový model výstavy je v Česku úplně neznámý.
U Peggy Guggenheim se nachází vražedná kombinace Josepha Beuyse a Mathewa Barneyho, jinde ve městě zase Damien Hirst inovuje svou lékárnu v parodii náboženství, v dalším paláci Jan Fabre plive na svůj hrob a nechá vycpané kočky skřípat drápky po skle, na Giudecce zase fotograf Thomas Demand vedle fotografiií dokonale postavených interiérů představuje model krápníkové jeskyně a uprostřed pohádkového města v galerii Traghetto najdeme i výstavu českého umělce Jiřího Černického. Píšu sice najdeme, ale hlavním problémem je skutečně se zorientovat a cíleně něco najít (zájemci se mohou doptat u autorky).
To nejkrásnější, nejjemnější a nejvyrovnanější na závěr: videoinstalace Billa Violy v kostele San Gallo za San Markem. Ze tmy se vynořují figury mužů a žen nejrůznějšího věku a procházejí pomalu clonou proudící vody směrem na kameru, otáčejí se a skrze vodu zase mizí. Komu se zdá Viola na hranici kýče, má jistě pravdu. Je to ale kýč v dnešním umění tak osvobozující.
Bill Viola, USA
Z výstavy Artempo
James Turrell, Artempo
Jan Fabre, Belgie
Marko Mäetamm, Estonsko
Sam Taylor-Wood, Velká Británie (za Ukrajinu)
Rashad Alakbarov, Ázerbajdžán
Marko Mäetamm, Estonsko
|
