Neo Rauch
Riskantní malba a mnoho otázek

Malíř Neo Rauch (1960) a jeho tvorba vyvolávají řadu otázek, které musejí autorovi nutně trochu překážet. Stejně jako jeho popularita, která ho v posledních letech provází podobně jako extrémně vysoké ceny jeho díla na trhu. Nejen obchodní informace předcházejí jeho pověst umělce, také exotika východu je stigma, s nímž se my všichni odsud možná vyrovnáváme líp než západ. V době pádu berlínské zdi se západní diskurz věnoval jiným médiím než malbě. Kde se vzala tedy Rauchova obrovská popularita? Co může z jeho východních traumat pochopit někdo z té druhé civilizace? Teoretici o jeho zkušenostech píší se směsicí obavy z neprožitého příkoří lidí se stejnými dějinami umění. Jakou roli v tvorbě Neo Raucha, ale i v jejím přijetí hraje frustrace Německa z vlastní historie?
Co stojí za východoněmeckou legendou takzvané lipské školy se může český divák nyní přesvědčit v Galerii Rudolfinum, kam se přemístila téměř celá retrospektivní výstava Neo Raucha z Muzea Wolsfburg i s katalogem. Zahrnuje Rauchovy velkoformátové obrazy od roku 1993, o kterých mluví jako o teprve „platných“, až po současnost. Co především na výstavě zjistíme je fakt, že ve skutečnosti jsou skvěle namalované a proto vypadají mnohem lépe než na reprodukcích, které je zplošťují na jakési postsurreálné bajky poznamenané východní nostalgií i německy siláckou expresí.
Na malířském vývoji autora zaznamenáme v průběhu čtrnácti let proměny jeho sofistikované hry s diváky prostřednictvím historické symboliky příběhů v obrazech. Informace v nich jsou složitě kódované a to nejen tím, co zobrazují, ale i malbou samotnou. Vypadají jako komplikovaně vyspekulované a předem přesně kalkulované nebo jako dokonalé ilustrace traumatických snů. Od počátku (tedy toho autorizovaného, což se odehrálo v době, kdy jeho čeští vrstevníci prožívali už velký boom své tvorby) se proměňuje Rauchova paleta od téměř monochromní až po barevně zdivočelou. Jeho tajemné příběhy (mluvíme-li o tajemství, pak jistě odkazujeme i k moderně, kdy se k němu umění ještě vztahovalo) jsou postupně zatěžovány stále více nejrůznějšími odkazy a odbočkami, od jednoho předmětu ve výši očí dojdeme obrazně řečeno až do přeplněného supermarketu.
Rauch o svých příbězích mluví metaforicky jako o textu, který tvoří jakousi mřížku, za níž myšlenky pobíhají jako tygr v kleci. Z podobné perspektivy se to může jevit i divákovi. Na obrazech je ale patrné, že také jejich autor velmi riskuje: jde až na hranu toho, co lze ještě téměř realisticky umalovat, používá atributy současné popkultury i staré reklamy, jazyk socialistického realismu i surrealismu, symboliku historického malířství, iluzivní perspektivu i neuvěřitelné formální naschvály s barvou.
Jeho autorská taktika, která odborné i laické publikum opakovaně překvapuje, si říká o přirovnání s mistrným kuchařským receptem. Vzít různé osvědčené prvky a nečekaně je spojit, použít fungující fintu a dílo je možné konzumovat. Tak jednoduché to ale s Rauchem není. Nejde o jednoduchý kalkul; kdyby totéž udělal někdo jiný, nedošel by ke stejnému výstupu. Rauch, když to řekneme trochu pateticky, nezrazuje malířskou pravdivost. Malba je pro něj prostředek nekončícího procesu vyjádření, sebereflexe, jež mu poskytuje zážitek, dobrodružství poznání, objevování, ztrácení a znovunacházení. V abstrakci už se podle něho nic podobného nedá zažít, kdežto figurace je minové pole, kde jde apokalypticky o všechno. A podle Rauchovy tvorby se zdá, že toto pole se stále zahušťuje.
V devadesátých letech byl jeho obrazový i příběhový rejstřík mírnější, estetizovanější: krajina s vysílací věží, přehrada, stavba domu, benzinová pumpa. Dokonalé kombinace barevných prázdných ploch, reálných předmětů, iluzivní perspektivy. Některé prvky se pravidelně opakují. Rauch miluje nejrůznější modely, které jako ve stavebnici zastupují skutečnost. Modely představují konkrétní budovy, lidi, sloupy, keře, nástroje, ale i touhy. Miluje květnatý jazyk symbolů, konspiraci, nečekaná řešení, různé poměry figur, plynové hořáky, rosolovité hmoty, hovna, obrazy v obraze, klamy, příšery, sedlové střechy, levitaci, komiksové bubliny, uniformy, široké ženy. Umí ďábelsky malovat a v malbě vzdorovat všem diváckým očekáváním.
Chronologicky v jeho obrazech (nesmrtelnosti se brání často malbou na papír) přibývá množství zašifrovaných dějů i aktérů a hlavně další a další otázky. Jediný obraz by mohl být popisován v dlouhé interpretační studii, o což se někteří teoretici marně snaží. To můžeme demonstrovat na reprodukci díla Jezero z roku 2000: záhadná atmosféra scénky vytahování obrovských chobotnic, muž opírající se o podivnou šipku, lampa svítící „prázdno“, obraz mladého stromku přecházející jakoby do jiného obrazu, prázdné komiksové bubliny. Na obraze Neue Rollen (Nové role), podle něhož byla výstava pojmenována, leč v Praze chybí, popíjí parta s jakobínskými čepičkami na vztyčených šavlích, v téže místnosti se odehrává nacvičování popravy divadelním spolkem a kázání matky synovi nad modelem katastrofy. V posledním obraze Der Rückzug (Ústup) v Praze vystaveném se Rauch vrací k prvnímu, který je součástí simultánních dějů a používá i jednotlivé atributy z jiných svých děl. Z dolního okraje plátna všemu přihlíží autorovo alter ego s berlí. Co tedy chystá Neo nového? Podle jeho vlastních slov vyčerpává svoje témata až k zhnusení, které ho uchrání před rutinou.
Teoretik Donald Kuspit tvrdí, že staré německé vyprávění už je vyždímané a nedá se z něj už brát. Já tvrdím, že v něm existují démoni, které Rauch – sice trochu obsesivně – umí vyvolat. A protože to dělá až na hraně možné snesitelnosti, jsou jeho obrazy fascinující.

Lenka Lindaurová