Novoměstská radnice, Praha
Adolf Liebscher - Sláva a zapomnění
4. 5.–1. 7. 2007

Zámek Potštejn
6. 7.–12. 8. 2007

Alegorie léta

Adolf Liebscher – Sláva a zapomnění
Robert Janás

            Sdružení Liebscher uspořádalo na pražské Novoměstské radnici a na zámku v Potštejně výstavu k 150. výročí narození Adolfa Liebschera. Liebscher patřil mezi nejuznávanější české malíře 2. poloviny 19. století. Přiřadil se ke konzervativním tvůrcům, kteří po nástupu secese zůstali věrní stylu vycházejícímu z 80. let. Na rozdíl od dalších představitelů tzv. Generace Národního divadla Hynaise, Alše, Ženíška nebo Brožíka je dnes v obecném povědomí téměř neznámý, přestože jeho dioráma zachycující boj Pražanů se Švédy viděl každý návštěvník Petřínského bludiště. Podílí se na tom i skutečnost, že dosud nebyla uspořádána výstava, která by kriticky zhodnotila jeho dílo. Současná výstava tento dluh odstraňuje jen zčásti. Vzhledem k tomu, že ji zorganizoval soukromý subjekt, byly možnosti výběru děl omezené.
Charakter Liebscherovy malby ovlivnila studia, která absolvoval na vídeňské uměleckoprůmyslové škole u Ferdinanda Laufbergera. Laufbergerův ateliér představoval jednu z nejdůležitějších líhní mladých představitelů vídeňské dekorativní malby 80. let. Vyšli z něj umělci jako bratři Gustav a Ernst Klimtové, Franz Matsch nebo Eduard Veith. Podobně jako oni vytvářel Liebscher alegorickou malbu, která pompéznost nebarokních vlivů končící makartovské epochy tlumila jemnějším pastelovým koloritem a klasičtější harmonií v kompozici. Zatímco se koncem 90. let Gustav Klimt posunoval k secesi a i tradičnější Veith vnášel do své tvorby prvky symbolismu, zůstal Liebscher prakticky až do konce života věrný stylu, který charakterizoval hlavní proud středoevropské malby kolem roku 1890.
Vedle tradiční alegorické malby se Liebscher věnoval sakrální tvorbě. Patrně nejslavnější dílo představoval triptych Valašská madona, který je hlavním exponátem aktuální výstavy. Liebscher v malbě spojil módní folkloristické tendence, umírněný naturalismus a vytříbený cit pro práci s barvou a světlem. Panna Maria ve valašském kroji obklopená soudobými beskydskými pastýři odpovídala naturalistické snaze zpřítomnit biblické výjevy, která byla rozšířená c celoevropském kontextu. K popularitě triptychu ale přispěla především folklórní stylizace. Čeští vlastenci tehdy objevovali autentickou lidovou kulturu na Moravě. Jejich nadšení vyvrcholilo uspořádáním Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Na ní Liebscher prezentoval Valašskou madonu. Úspěch znamenal kulminační bod v Liebscherově kariéře, po kterém následoval postupný úpadek popularity.
Citem pro žánrovou malbu dokázal Liebscher oživit historické a sakrální kompozice. Problém byl, že řada jeho děl působila přeslazeně, k čemuž sváděly nebarokní reminiscence ovlivňující jeho tvorbu až do konce života. S nástupem symbolismu a secese tento rys začal postupně vadit dobovému vkusu. Konzervativní Liebscher tak vyšel z módy.
Vzhledem k podmínkám, v nichž je uspořádána, nepřináší aktuální výstava pohled, který by zachytil na nejlepších dílech Liebscherovu tvorbu v celém jejím vývoji. Expozici dominují studie nad dokončenými díly. Objevují se zde zásadní díla jako Valašská madona, ale i práce, které by ve výběru toho nejlepšího z autorova portfolia místo nenašly. Výstava není komplexním uměleckohistorickým zpracováním tématu Adolfa Liebschera. Bylo by zajímavé zkoumat například otázku, proč na rozdíl od jiných kolegů z Generace Národního divadla, kteří sledovali podobné myšlenkové tendence a pracovali s obdobným výtvarným stylem a kvalitou, nezískal místo mezi klasiky českého malířství.
Důležité ale je, že výstava ukázala, že Liebscher patřil mezi přední představitele středoevropské malby období historismu poučené na vídeňských a mnichovských vzorech. I když mu chyběla Hynaisova svěžest a Brožíkova elegance, po umělecké stránce nezaostával za obdobně zaměřenými vrstevníky Ženíškem a Alšem. Bylo by přínosné, kdyby se tématu Adolfa Liebschera ujala instituce typu Národní galerie a připravila umělci plnohodnotnou soubornou výstavu, která by čerpala z širšího spektra uměleckých sbírek.