Globální a lokální outsideři střední Evropy
Mezinárodní Praguebiennale potřetí v Praze

Lenka Lindaurová

Přinejmenším od začátku tohoto tisíciletí se diskurz o centrech a periferiích obrátil z rubu na líc, z líce na rub a to několikrát. V oblasti kultury připomíná stav posttotalitních zemí situaci zajatce, který po padesáti letech uprchne z vězení a octne se ve světě, kde vládne nový řád, směřující k nesrozumitelnému konci.
Tak naši i „jejich“ situaci popsala kurátorka rumunské sekce Simona Nastac již třetího Praguebiennale, mezinárodní přehlídky umění pořádané časopisem Flash Art s řediteli Helenou Kontovou a Giancarlem Politim. Už historie této akce v nás, co vstupujeme do západních evropských dějin poté, co už vlastně skončily, vzbuzuje rozpaky. Poprvé se totiž konalo na jiné periferii – v albánské Tiraně. Tento sňatek západu s východem ale zřejmě špatně skončil a pokus se přesunul do skutečného ohniska východní Evropy – do Prahy. Pořadatelé toto bienále koprodukovali s Národní galerií, při dalším ročníku se ale s jejím ředitelem Milanem Knížákem nedohodli, a tak vznikly bienále dvě. Letos máme jen jedno, flashartovské, protože Knížák konvertoval na trienále. Proto i první Praguebiennale mělo širší záběr a vyšší rozpočet. Další dvě se odehrávají v polorozpadlé Karlín Hall, kam prší, vydatně se tu práší a létající holubi trusem olepují artefakty. Nízkorozpočtovost, kterou organizátoři zdůrazňují není ctností, ale jednoznačným nedostatkem. Také by se dalo říci – v takovém případě je méně více.
Stručně ke konceptu bienále: každý ročník deklaruje nějaké dostatečné široké a vágní téma, jež na první pohled vypadá smysluplně. Letos jde o střet kolektivní paměti lokálních outsiderů v globalizovaném světě a aspekty středoevropského umění. V podstatě se bienále už druhý ročník drží jedné šablony: kurátorské sekce se sofistikovanými tématy, ústřední sekce malby (Expanded Painting), do níž Kontová vybírá nové talenty, obsáhlý oddíl české a slovenské tvorby, nějaká západní hvězda jako lákadlo, historická sekce související s lokalitou, něco exotického z insitního umění a povinná dávka kinetického artu ze soukromé sbírky italského umělce Getulia Alvianiho. Několik jmen kurátorů, ale i některých umělců-turistů po přehlídkách se stále opakuje. Abych vás nenapínala, vítězem je umělec Roman Ondák, který se účastnil třikrát, hned po něm následuje Ján Mančuška – dvakrát v roli umělce a jednou kurátora. Všechno působí jako dobře vypočítaný recept, v němž se pokaždé změní pár ingrediencí a opět se pokrm podaří. Jenže ročník od ročníku je jaksi povadlejší a unavenější. Jeho letošní čerstvou třešinkou je účast tří (národnostně vykořeněných) světových umělkyň – videa Mariny Abramovič, Shirin Neshat a Vanessy Beecroft opravdu stojí za to. Každá z nich má autentickou zkušenost s životem v jiné zemi, než z které pocházejí, pro Íráčanku Neshat je navíc možnost vrátit se do své země a svobodně tvořit nemožná.

Glocal Outsiders – Jiří Kovanda

Nutno říci, že letošní bienále je totálně nepřehledné a tak se divák soustředí buď na vyhledávání tematických či národních oddílů, aby pochopil souvislosti či kurátorský záměr, nebo se pokouší konzumovat samotná díla; obojí je nemožné. Návštěvník, jenž nevládne angličtinou, musí ovládat jasnovidectví.
Vizuálně nejatraktivnější a divácky nejpřístupnější je česká sekce Glocal Outsiders kurátorů Jiřího Davida a Vasila Artamonova, kde se nachází i nejvýmluvnější dílo bienále: bipolární obraz Václava Magida, v němž v jedné půli píše o důležitosti bienále, v druhé argumentuje s ale... Například: „Bienále je největší událost v oblasti současného umění v České republice, ale to je jen důkaz úpadku uměleckých institucí v této zemi.“ Svým textovým obrazem zřejmě vyslovuje obavy, které pociťují i ostatní umělci, kteří ale nakonec neodolají nabídce se svézt. Mezi bienálově profláklé autory (Mančuška, Jasper Alvaer, Václav Stratil) a známé české stars typu Vladimíra Skrepla a Petra Písaříka, postrčil David do mezinárodního kontextu mladé talenty jako například Evu Koťátkovou, Marka Medunu, Marka Théra či Dominika Langa; nejmladší vlastně převažovali, což se mi zdá jako dobrá strategie, ačkoli pro uměleckou líheň byla vytvořena nová sekce, jak se dále dočtete.
Jiří David, který také už podruhé „expanduje“ v sekci malby, zřejmě patří do velké flashartovské rodiny, podobně jako kurátoři Marco Scotini, Vít Havránek a Juraj Čarný.
Scotiniho sekce inspirovaná Kafkovým Procesem má politický podtext: na principu opakování se vrací do nedávných traumatických dějin. Je však divácky mnohem míň přístupná než předloňská latinskoamerická sekce, kterou Scotini připravil. Tentokrát vybral umělce napříč „východem“ od Albánie po Rumunsko.
Čarný se podílel s kolegyní Lýdiou Pribišovou na současném slovenském umění, kde zabodoval Stano Masár s nezapomenutelnou kolekcí kurátorů-barbín Kontové a Politiho; na druhém bienále se ale Slováci jevili živější. Čarného historická sekce akcionistů připomněla umělce 60. a 70. let, kteří jsou zásadní pro vývoj pozdějšího československého umění, připomněla rovněž otázku (stejně jako v případě zmíněného Alvianiho kinetického umění nebo sekce českého minimalismu kurátora Martina Dostála s díly u nás notoricky známými) Proč? Jde jen o levnou zahušťovací přísadu do akce současného umění, nebo?
Havránek spolu se Zbyňkem Baladránem představili fragment dlouhodobějšího projektu, který je tak sofistikovaný, že se musíte hodně přemáhat, abyste mu věnovali pozornost. Nakonec jde spíš o věc archivní než smyslovou.
Pozornost naopak okamžitě přitáhla sekce Baltská mytologie citlivě vypovídající o pocitech vykořeněnosti vězňů „jiné kultury“, kde převládají sociální videa, nebo Nová rumunská scéna, kde najdeme „hvězdy“ klužské galerie Plan B Cypriana Muresana a Victora Mana. Muresan zde prezentuje nápis Komunismus nikdy nebyl (bylo možné vidět i na loňském veletrhu Previw v Berlíně) vytvořený z vinylových desek Ceausescovy kampaně Píseň Rumunska z roku 1980.
Oddíl nazvaný Schengen: Z Kosova do Kaliningradu nejdojemněji vypovídá o tématu ouiderství. Video kosovského umělce Jacupa Ferriho předvádí osobu, která se snaží objasnit své dílo, být pochopen, a to nedostatečnou angličtinou, jež ho okamžitě zařazuje do oblasti „mimo“. Touto prací navazuje na legendární dílo Mladena Stilinoviče An Artist Who Cannot Speak English Is No Artist z roku 1993 (Stilinovič mimochodem nyní vystavuje v Rakouském institutu). Alexej Čebykin z Kaliningradu vystavuje počítačové hybridy vojenských vozidel s antickou úpravou a reaguje tak na bezpečnostní obsese západních zemí.
Zajímavá německá umělkyně Berta Fischer a její plexi-geometrické objekty jsou zastoupeny v sekci Fuck off Macho Painter (což je čistě západní problém, řekly by české umělkyně).

Fuck of Macho Painter – Berta Fischer

Největší slabinou bienále je Existenciální mysticismus české kurátorky Altenburg-Kohlové, která diváky mystifikuje podivným uměním mimo kontext (Vladimír Dlouhý, Václav Bláha a Daniel Pešta). „Nebojácně odkrývají světy, které se ani neodvažujeme tušit... Nalézají příběhy z kapitol myšlení, do kterých vnikl duch...,“ neodolám citovat z textu kurátorky v katalogu, který je výsměchem všem, kteří chtějí brát bienále vážně. Bohužel víme, že hlavní pořadatelé ji obsadili kvůli finanční podpoře bienále.
Nepřesvědčivě a nepochopitelně naddimenzovaná je fotografická sekce českých a slovenských fotografek Glocal Girls kurátora Vladimíra Birguse, která by si žádala přísnou selekci (skvělá je třeba Petra Feriancová, mezi slabší patří Barbora Bálková).
Úplně jiné outsidery představuje už podruhé a se stejným kurátorem Jamesem Colmanem sekce Odmítání vyloučení (myšleno sociálního), minule nazvaná přímo Outsider Art, prezentující insitní umění dvou stejných romských rodin žijících v Londýně. Že by nějaký folklorní prvek přehlídky? Neměl by Colmanovi vnutit náš Rudolf Dzurko?
Hlavní malířská část Expandující malby připravená hlavními kurátory a navazující i na předloňskou objevnou (seznámili jsme se tehdy se jmény jako Rauch či Sasnal) patří k těm slabším s výjimkou Igora Eskinji. Milým bonusem je ale sekce Open Space pro nejmladší české a slovenské autory, kde se náramně předvedla s tradicí českých památníčků Tereza Velíková.

Open Space – Tereza Velíková

A ještě jedno doporučení návštěvníkům: běžte se podívat co nejdříve, postupně některá funkční díla odumírají, jiná naopak nabývají nových rozměrů vlivem klimatických změn či kreativity diváků.
Přes všechny výhrady je přece jen karlínské bienále událostí, při níž máme možnost si uvědomit, jak si stojíme v kontextu evropského umění, kam až vidíme z okna našeho svobodného vězení a jakým způsobem je možné zbavit se pocitu outsiderství.

nahoru