Artservis - Tichá voda, která nemele břehy

Ve Futuře tak máme možnost - kromě českých umělců jako je například Marek Meduna nebo Tomáš Vaněk - vidět i francouzské autory, slovenského umělce Borise Odreičku nebo dílo slavné italky Monicy Bonvicini. Výstava je rozdělena do dvou pražských galerií – zmíněné galerie Futura a do výstavního prostoru ve Francouzském Institutu.
Pokud bychom čekali, že Futura bude - vzhledem k množství prezentovaných autorů – díly přeplněná, mýlili bychom se. Komplikovaný prostor Futury, který je velmi komplexní a člověk se v něm, pokud přichází poprvé, poměrně snadno ztratí, se jednoduchostí a střídmostí výstavy odlehčil. Všechny práce byly víceméně vázány na konkrétní prostor, práci s architekturou a galerií jako speciálním fenoménem. Nesly v sobě něco tak trochu “kovandovského”. Už jsme si zvykli podobné přístupy automaticky srovnávat s tímto „guru“ skromnosti a jednoduchosti. Vrtání do zdi, guma horizontálně napnutá přes jednu ze stěn galerie, pokreslené rohy, propadlá sádrokartonová podlaha nebo lešenářské trubky omezující průchod úzkou chodbou. Skromnost výrazových prostředků a “jednoduché materiály”. Site-specific přístup ve své téměř nejčistší podobě je ještě podtržen zpřístupněním dlouho uzavřeného dvorku se známými skulpturami Davida Černého. Ty však místo videí v análních otvorech ukazují pouze nefunkční tabulku dvd menu.
Provedení Futuře sedne, celek vypadá slušně a je to svižná procházka podél děl, která jsou možná až příliš přehlédnutelná. Ani to by snad tolik nevadilo. V mnoha případech jsou ale práce zaměnitelné a s nimi je zaměnitelná celá výstava. Výstav s podobným étosem, koncepcí a přístupem k čistotě známe mnoho.
Minimalismus, ready made a site-specific zde konvergují do jednoho celku. Celku, který působí trendově, není v něm téměř nic, co by nás vykolejilo. A to je možná chyba.
Dobře a efektně sice vypadá poměrně spektakulární počin Amande Inn, ale i hra Inn s prostorem je příliš pečlivě zakomponována do celku výstavy. Celou jednu místnost, která slouží ponejvíc k projekcím autorka oškrábala smirkovým papírem, vytvořila tak na zdech jakousi černo-bílou patinu. Prach seškrábaných nátěrů nechala ležet na zemi, snad jako důkaz procesu. Extrémně studené světlo dává prostoru éterický charakter. Název Sníh je na můj vkus moc popisný a romantický.
Komponování výstavy je až příliš ladné a tendenční. Je to pěkné, jasné, čisté – nedá se tomu téměř nic vytknout, ale přesto zde něco chybí. Celou dobu jsem čekal, až se za rohem ve Futuře objeví něco, co mne rozhodí, nějaká pěst na oko, která dá výstavě ještě jiný rozměr. Meduna to nebyl, Ondreička taky ne, architekt Yona Friedmann a jeho u stropu zavěšené modré tašky to taky nedokázaly. Lešení napříč chodbou působí velkoryse, ale nic víc.
Poměrně poetická tisková zpráva moc nepomůže a možná je to vlastně dobře. Zanáší do terénu výstavy podivný element. Nicméně intuitivní kurátorské texty a literární hříčky s “tiskovkou” také nejsou žádnou novinkou. Tahle výstava je skutečně jako voda – proplujete jí rychle, je transparentní a čistá, nijak neurazí, máte neustálý pocit, že jste jí už viděli a že jí je všude dost. Napojí Vás, ale vítr ve vlasech z toho mít nebudete.
Na druhou stranu voda omývá zaschlé břehy a Futuře ta očista docela sluší. Když pak vyjdete do prvního patra galerie a ve skvělé projekci Olivera Larice uslyšíte větu v tom smyslu, že voda, která se naleje do sklenice, dostává tvar oné sklenice – nějak se to všechno propojí. Snad to byl záměr, snad na sebe Michal Novotný nevědomky upletl bič. Laric se ve svém videu věnuje problémům a výhodám apropriace - výstava Sklenice vody je exemplární případ kvalit i handicapů napodobení, přejímání a užívání vnějších vzorů. Mezi řádky voiceoveru Laricova videa tak možná najdete i způsob, jak kriticky nahlédnout na výstavu o patro níž.