„Kde není historie, je mýtus..." Tak končila jedna z replik Lenky Vítkové, která s Rafany vedla rozhovor, otištěný asi před rokem v časopise Umělec (3/2007). Narážela tak na fakt, že Rafani přestali používat text. Mělo jít snad jen o dočasný krok, ale myslím, že u něj ještě nějaký čas zůstane. Zatím totiž funguje velmi dobře. Jednak je to dobrý způsob, jak inovovat image. Skupina, která tak dlouho provázela své akce textovými výstupy, najednou vstoupila do klauzury mlčení. Bylo by asi hloupé tvrdit, že by takováto motivace mohla být jedinou, nebo tou hlavní. Zajímavějším důsledkem tohoto rozhodnutí je právě onen posun od historie k mýtu.

Historie, jak víme, není daná, ale je produktem diskurzivní práce odborníků. To ale neznamená, že je nahodilá či labilní, právě naopak. Sami odborníci mají ten nejlepší zájem, aby jejich konstrukce vykazovala maximální možnou stabilitu, koneckonců jsou na ní sami závislí. Klíčovou roli v uchovávání této stability hrají právě texty - ty ukotvují pomíjivé děje v jazyce, který k nim přidá hodnotu své univerzální platnosti. Myslím, že když Lenka Vítková mluvila o mýtu, měla na mysli právě posun do prostoru, v němž vědění není ukotveno v textech, ale v živé řeči a především ve společných prožitcích.
Snad je to ale celé ještě trochu zamotanější. Mýtus je dostředivý, respektive nám neumožňuje zaujmout pozici distingovaného pozorovatele, na jakou jsme v našich končinách minimálně od nástupu racionalismu zvyklí. Rafani myslím výstavu ve Špálovce vybudovali právě jako prostor pro vyprávění a spoluprožívání mýtu - mýtu o Rafanech. V tomto prostoru je několik vrstev, kterými se probíráme až k pomyslnému středu či jádru.
Vnější vrstva je spojena se sérií videoprojekcí v přízemí galerie. Vidíme na nich Rafany v různých situacích, které oscilují kolem témat násilí - skutečného i symbolického, podřízení (se), vnucení vlastní vůle. Panuje zde jednoduchá logika - právo silnějšího. Příroda většinou dostává nafrak. Genderovou válku Rafani zdá se prohrávají, ale podíváme-li se pozorněji, nemůžeme si nevšimnout, že femininnímu elementu se Rafani podřizují s poněkud výsměšným odstupem.

Zvláštní intermezzo mezi dvěma místnostmi, kde jsou zmíněná videa nainstalována ve speciálních boxech, umožňujících divákům aktivně se zapojit do hry na dominanci, představuje dvojice prací v prostoru před schodištěm do suterénu. Na zdi je (již rovněž „mýtický") výjev pěstního souboje Milana Macka a Davida Ratha. Pod ním se v jednom z menších boxů odehrává zvláštní videofilm, v němž dvojice moudrých starců (Miroslav Petříček a Jiří Ševčík) hraje šach. Zvláštní je, že na šachovnici se pohybují pouze černí pěšci. Pokud odmyslím zajímavou institucionální interpretaci, že totiž černé figury jsou samotní umělci, kterými vlivní teoretici hýbou v poli uměleckého světa, je tu ještě jedno možné čtení. Ukazuje představitele duchovního světa jako hráče hry, jejímž předobrazem je válka. Rovněž v souvislosti s politikou se dnes mluví o „boji". Zatímco intelektuálové hrají hru, která se bez králů mění v absurdní uvíznutí ve vyprázdněném symbolickém prostoru, politická hra, v níž na místo argumentace nastupuje fyzické násilí, se stává hrozivou realitou naší současnosti.
V prvním patře galerie je to, čemu bych rád rozuměl jako střední vrstvě mýtu, rozdělené do tří rovin: kultura, společnost a příroda. Všechny tyto roviny jsou zrcadlově rozděleny, a tímto nám připomínají, že právě v nich je ukotveno jádro identity (tj. opětovného se setkávání s něčím známým). Dvě poloviny portrétu Václava Klause mohou připomenout hold, který mu coby zastánci české kultury Rafani vzdali při zahajování výstavy v ostravské galerii 761, kde (alespoň podle nalezených zbytků komentářů k výstavám Rafanů - ano, všichni porušujeme pravidla) jej takto citovali: Podíl na kultuře se musí stát běžnou součástí životního způsobu co nejširších vrstev obyvatelstva, protože péče o kulturu není v první řadě věcí všemocného státu, ale svobodného a zodpovědného občana. Tradice české kultury a vzdělanosti se rychle znovu dostává na takovou úroveň, na kterou může být náš národ hrdý. Na opačném pólu horního patra je místnost rozdělená vedví efemérní „stěnou" z tenkého vlákna. Na dvou zdech jsou v zemitém odstínu kolem šablon přírodnin nastříkány jejich inverzní obrazy. Tuto místnost bychom si mohli pojmenovat Český les. Společnost je nakonec zastoupena identickými obrazy panelových domů vystavených ataku černého paprsku. Nejdřív jsem si myslel, že jde o výraz podobné agrese, jakou představují výše zmíněná videa. Teď si spíš myslím, že se ono černé kolo po panelech spíše bezmocně sklouzlo...

Dostáváme se v symbolickém prostoru výstavy k samotnému středu. Je potřeba sestoupit do suterénu a tam podstoupit strastiplnou cestu labyrintem labilně působících stěn (dojem nejistoty je ještě podpořen „čvachtavým" molitanem). Na konci chodby jsou dveře s vtipným piktogramem, který nás vyzývá k překonání poslední překážky dělící nás od svatyně. Ano, svatyně, centrum kultu, v jejímž středu probublává jezírko černé hmoty, evidentně prazdroj Rafanské energie. Zdi svatyně pak zachycují výjevy z Rafanské minulosti, momenty vážného soustředění i pohody a lidského tepla. (Přes snad mírně zlehčující tón chci zdůraznit, že jde o jednu z nejpůsobivějších instalací, s jakými se u nás bylo v poslední době možné setkat.)
Snad bych se mohl v závěru vrátit k první větě tohoto textu a říci: Výstava Rafanů ve Špálovce je mýtem. Píšu to proto, abych mohl na závěr citovat (s mírnou licencí) Rolanda Barthese: „Nyní již víme, že mýtus je promluva definovaná svou intencí („•") daleko spíše než svou doslovností (všechno to, co je na výstavě k vidění), ale že intence je v něm doslovností nicméně jakoby zafixována, pročištěna, zvěčněna, znepřítomněna."

Jan Zálešák