Být na správném místě ve správnou dobu je životní výhra, to se však poštěstí jen někomu. Závan štěstí skromně potřísnil i ruského malíře Grigorije Musatova, který po dezerci z procarské Bílé armády emigroval v roce 1920 do Československa a zůstal zde až do své smrti v roce 1941. Původním cílem však byla Paříž, a tak je škoda, že nelze provést experiment s buněčně totožným Musatovem, který by se usadil právě v Mekce umění meziválečného období.

Kdo vlastně byl Grigorij Musatov?

Tento ruský malíř přišel do Československa ve svých 31 letech. Zpočátku účinkoval v kočovné divadelní společnosti, během jejíhož putování se seznámil se sestrou Jana Zrzavého. Následné shledání a později přátelství s již etablovaným českým malířem (Janem Zrzavým) mu bylo osudné. Právě on mu totiž zásadně dopomohl k uvedení do umělecké společnosti, které vyvrcholilo přijetím do uměleckého spolku Umělecká beseda. V dalších letech se už jako člen zúčastnil společných výstav a vedle toho mu bylo uspořádáno rovněž sedm samostatných výstav.

Musatovova tvorba po příchodu do Československa prodělala po dobu dvou dekád pozoruhodný vývoj. Na projevy snového primitivismu 20. let, oscilující mezi rousseauovským a chagallovským stylem, po krátkém, avšak nejosobitějším období, ve kterém si pohrával s katastrofickým vizionářstvím nad pádícím vývojem techniky, navázalo poslední, předčasně ukončené období rozostřujícího se rukopisu vycházejícího z impresionistických zásad, které si i dnes získává nejširší obecenstvo pro svou letně prosycenou náladovost.

Hledání vlastního rukopisu a výrazu.

Musatov bezesporu nepatří k umělcům, kteří by našli svůj jediný styl v mládí a pak už jej jen rozvíjeli. To docela dobře dokreslují i signatury, které jsou jednou nahozené psacím písmem, jindy tiskacím, jednou česky, podruhé pofrancouzštěle.

Ve dvou desetiletích vytvořil Musatov bohatou směsici stylů, ve kterých radikálně proměňoval barevné škály a rukopis. Srovnají-li se například ostře ohraničené hřmotné plošné malby z 20. let s pavoučími kresbami, vyvstává až řečnická otázka, zda je vytvořila ta samá ruka.

Kresby, které jsou širšímu publiku patrně nejznámější díky ilustracím k Dostojevského románu Bratři Karamazovi z roku 1930, vynikají citlivostí při vystižení psychologie postav.

Stěžejní stránku celoživotního díla však tvoří volná malba, pozoruhodná širokou škálou námětů, kterou Musatov stále doplňoval. Výjevy z maloměstského prostředí, z rodinného prostředí, ze snů, vzpomínek a vizí, z cesty do Evropy, z války, z židovského prostředí, z českého venkova lze chápat jako nutkavou potřebu zpovídat se. Musatov svými obrazy vytvořil jakýsi „básnickomalířský deník", v němž některé motivy zpodobil jednou, k jiným se vracel vícekrát.

Inspirací byl život

Dětská a mladistvá otevřenost vjemům byla pro Musatova jedním z hlavních inspiračních zdrojů, ke kterým se po příchodu do Československa ve své tvorbě vrátil. Nelze se tak divit, že šosácké náměty jako nedělní odpolední procházky, projížďky na loďce, salony fotografů, holičů, krámky hokynářů, muzikanti, kominíci se nesčetněkrát otiskly do jeho pláten. Z ruského maloměstského prostředí těžili i jiní výtvarní umělci, jako např. Petrov-Vodkin, Lentulov, Soutin a především Marc Chagall, s nímž je mimochodem Musatovova tvorba nejčastěji srovnávána.

Pro umělcovu orientaci byl rovněž velmi podstatný vliv tvorby rodinné ikonomalířské dílny v Samaře a nakonec i prostředí samotného města, ve kterém vyrůstal. Odtud pramení Musatovova plošná primitivistická malba, která má tak blízko k lidovým obrázkům, vývěsním štítům a lubokům. A odtud také Musatov převzal nereálné měřítko, odvozující se podle důležitosti postav a vytvářející pohádkově iluzivní prostředí. Rovněž barevná škála, ve které se základní barvy nemíchají a jsou ostře ohraničeny, odpovídá lidové tradici. Obrazy tohoto období svou jarmareční barevností vítají diváka už z dálky a hulákají na něj svůj příběh.

Československo, přívětivá to země pro ruské emigranty

V roce 1922 započala Musatovovi bezesporu nová životní etapa. Po strastiplných cestách se konečně usadil v Praze a začal se plně věnovat tvorbě. Do pláten přetvářel své idealizované vzpomínky na vlast plné optimismu, na druhou stranu se zabýval motivy z války, jakož i následnou dezercí a útěkem z Ruska. Několikatýdenní plavba do Terstu pro něj také byla dobrým modelem. Z těchto obrazů navíc prýští až dětinský údiv, který ve vnitrozemci vyvolalo přímé setkání s nezkrotitelným přírodním živlem.

Srozumitelnost námětů

Je nutné zmínit, že pro porozumění Musatovových děl není podmínkou znát autorovy životní peripetie, neboť obrazy mluví samy za sebe. V některých případech však reálie z jeho života nasazují slabozrakým brýle, a tak někdy může dojít až k překvapivému protikladu k počátečnímu vnímání obrazů. Například na idylicky působivých plátnech se včelaři a úly. Musatov se na první pohled snaží navodit iluzi místa, které si ve vzpomínkách spojoval pouze a jenom s idylickým dětstvím, kde s rodinou chovali včely a trávili láskyplné chvíle. Ve skutečnosti se těmito obrazy vrací k tragickému vyvraždění skoro celé své rodiny, ke kterému na tomto místě došlo. Ke zpracování tohoto bolestivého tématu se poprvé odhodlal až o sedm let později v roce 1929. Poté se k němu navíc ještě několikrát vracel a jeho opakované zpracování se mu zřejmě stalo jakousi arteterapií.

Nejosobitější etapa

V roce 1931 nastal radikální zvrat v Musatovově tvorbě, ve které se hlavním námětem staly technické vymoženosti, z nichž je cítit na jedné straně obdiv a na druhé straně obavu, jakým směrem se bude ubírat rychlý vývoj nové technické společnosti.

Téma bylo pro Musatova zcela nové. Navíc jej neustále zaměstnávalo politické dění v rodné zemi, neboť se doposud cítil ruským občanem a myšlenka na návrat ho neopustila. Přidělával si vrásky nad „vředy" ruského světa, který z dálky pozoroval pomyslným dalekohledem. Stále hlasitější zprávy z Ruska o hladomorech a na druhé straně o radikálních cílech prvního pětiletého plánu - výstavbě těžkého průmyslu, mechanizaci a kolektivizaci zemědělství - Musatova více než zneklidňovaly. Obavu a nejistotu ještě k tomu živila otcovská odpovědnost za to, do jakého světa přivede svého potomka.

Na plátnech z roku 1931 jsou zachyceny fragmenty či celé stroje symbolizující mechanizaci světa. Bezduché stroje jako automobil, aeroplán, expres, izolatér, tovární komín reprezentují tehdejší nastupující technicistní svět. V kontrastu k tomu stojí prostý malý člověk, symbolizující starý, pomalu plynoucí svět.

Není možné však ani přehlédnout úžas nebo až obdiv k rychlosti a pohybu, jak je patrné z obrazů Skok a Volleyball.Toto období také znamenalo změnu techniky Musatovovy malby. Vytratila se ostrá ohraničenost a náměty jsou ztvárněny převážně ve dvou kontrastních barvách (modročerná, modrobílá, červenomodrá), které jim dodávají silnou expresivnost.

Impresionismus -opojení smyslů

Je až neuvěřitelné, že hned s následujícím rokem 1932 se znovu mění náměty i rukopis. Musatov se zcela odklonil od katastrofických námětů industrializace a novou inspiraci a energii nalezl v české letní krajině, která byla hlavním zdrojem námětů i pro ostatní členy Umělecké besedy a nejen pro ně (V. Rabas, V. Sedláček, V. Rada a další).

Tato změna také zřejmě přispěla k Musatovovu rozhodnutí zůstat v Československu, což v roce 1934 stvrdil přijetím československého občanství.

Malba tohoto tvůrčího období je charakteristická ovlivněním impresionistickou technikou, kterou mohl osobně studovat v Paříži v roce 1925, kde pořádal výstavu se členem ruského spolku Skythů Sergejem Makem. Obrazy posledního období získaly zdánlivě monochromní ladění díky syntéze četných barev, ze kterých pak jedna až dvě lehce vynikají. Nejčastěji zelenkavé, zlatavé a zemitě červené, oranžovohnědé a kobaltově modré tóny.

S příchodem války se Musatov zabýval vedle krajinných námětů s lidskou či architektonickou stafáží rovněž válečným tématem ztráty svobody. Rozpracoval tak jedno z posledních děl - triptych Mobilizace, Kapitulace a Osvobození, které však kvůli náhle smrti 8. 11. 1941 nedokončil.

Místo v uměleckých zástupech

V hodnocení Musatovovy tvorby v rámci české výtvarné scény lze konstatovat, že Musatov zůstal solitérem (ruským mužikem v cizím kraji), který však pravoplatně patří do kvalitní a pestré mozaiky umělců 1. poloviny 20. století. I přesto, že tvorba tohoto malíře je bohatá, stylově různorodá a bezesporu v některých směrech ojedinělá, postává v kontextu české umělecké tvorby první poloviny 20. století na prahu síně slávy. Jen občasné výkřiky kunsthistoriků ho pozvou dál, vyzdvihnou jeho osobitost a jako důkaz vytáhnou obraz z potemnělých depozitářů a vystaví jej na odiv. Bohužel spadá do kategorie „cizinec", a tak se raději dává přednost jiným českým „nedoceněncům".

Již nyní jsou Musatovova díla žádaným artiklem ve sběratelských kruzích a vedle toho zaměstnává alespoň jednu falzifikátorskou ruku. A tak lze jen doufat, že platí přísloví, kdo si počká, ten se dočká. Patřičným zadostiučiněním by mohla být monografická výstava či vydaná publikace

Podobizna Kalmyka Bajanova (1925)

Jde o konkrétní vypodobnění kolegy, vychovatele z ruského gymnázia ve Strašnicích, kde Musatov vyučoval výtvarnou výchovu. Mezi jeho žáky, které vedl i na ukrajinské akademii, patřil například A. Bělocvětov a H. Zmatlíková. 

Nora u akvária (1936)

Červené barvy a její odstíny užíval Musatov ve svých obrazech nesčetněkrát. Pro její správné vnímání je nezbytné si uvědomit, že v Evropě červená barva asociovala jiné představy než v Rusku. V evropské kultuře evokuje především vznešenost, majestát a panovnickou moc, oproti tomu v Rusku má ještě jeden odlišný význam. Kořen slova „krasnyj" - červený, rudý, je ekvivalentem pro označení znamenající krásný, dobrý, důležitý. A s tím je spojeno vnímání červené barvy jako „krásna". Červená barva hrála významnou roli v ikonomalířství, ale i v profánních námětech a slavnostních oděvech - kupříkladu do 18. století nosily nevěsty červené svatební šaty.

Signál (1931)

Takřka ztělesněním sloganu pětiletého plánu je obraz Signál. Ohromný komín jako „signál revoluce" „ve kterém splývají komíny továren celého světa", jak výstižně vyjádřil Anatole Jahovský v roce 1931

Skok (1931)

Výrazně barevně odlišená chodidla, která vynikají na rozměrném azurovém pozadí vzájemným kontrastem, asociují antonymum dobra a zla.

Stěnka Razin (1928)

V obraze Stěnka Razin, nešlo Musatovi jen o spodobnění historické osoby, hlavního představitele a vůdce rolnického povstání v 17. století z oblasti středního Povolží, ale spíše o narážku na podobnost s povstáním v Rusku v letech 1920-21, kdy se rolníci bouřili proti bolševickému ozbrojeným rekvizičním oddílům posílaných na venkov, aby zabavily nadprodukci, která měla zasytit města a poskytnout proviant Rudé armádě.

Myškin (cca 1930)

Kníže Myškin je ztělesněním dětské nevinnosti, prostoty a bezmezné důvěřivosti se zvláštní vnitřní silou, kterou Musatov bravurně zachytil. I v ostatních ilustracích ke čtyřem románům Dostojevského (Idiot, Bratři Karamazovy, Uražení a ponížení a Běsi ) dokázal postihnou složitou psychologii postav.

Včelař (1934)

Pro Musatovova měly včelí náměty zcela osobní význam. Na jedné straně považoval konkrétní paseku se včelíny za nejpoetičtější místo ze svého dětství, na druhé straně představovala místo děsivého krveprolití spáchaného na velké části jeho rodiny. Tento rozpor řešil překvapivě, když zpodobňoval jen to krásné.

Spící mužík (1934)

Na vícero plátnech se objevuje motiv melounu. Tento prvek poukazuje na Musatovovo dětství v Povolží, kde se v té době pěstovalo nejvíce tohoto lahodného plodu z celého Ruska. Mužik s melounem na první pohled působí jako ztělesnění hédonismu. Tento dojem je však částečně zkreslený, neboť meloun byl v letním období v Rusku „denním chlebem". A tak jako se v českém prostředí vyskytuje chléb, slouží Musatovovi meloun jako synonymum prostoty a chudoby.