Výstava Slezsko - perla v české koruně, kterou připravila Národní galerie v Praze a probíhá až do 8. dubna ve Valdštejnské jízdárně, není historickou expozicí. Snaží se zmapovat kulturní vztahy Čech a Slezska od gotiky po baroko a doložit jejich vzá-jemné vazby a kontakty, inonografické souvislosti konkrétních uměleckých děl v jejich konfrontaci. První část výstavy, nazva-ná Zlatá doba Lucemburků, se věnuje období vlády této dynastie (kolem 1360- 430), které vyznačoval rozkvět gotického umění. Následující oddíl V záři rudolfínské Prahy se týká časů císaře Rudolfa II. (1576-1612). Třetí téma výstavy se vztahuje k éře vrcholného baroka, konkrétně k době od ukončení Třicetileté války (1648) až po připojení většiny Slezska k Prusku před po-lovinou 18. století. Hlavním cílem projektu je představit významnou kulturní oblast střední Evropy, jejíž historické dědictví je společné několika národům - a právě proto bylo z řady důvodů v moderní době opomíjeno a různě interpretováno.

Jejího kurátora Víta Vlnase jsme se zeptali:

Říkáte, že výstava není historickým projektem. Laikovi se jeví ale jako řešení nějakého velmi odborného problému, který prohlídkou nepochopí. Co byste poradil návštěvníkovi, jak by měl výstavu srozumitelně přečíst?

Při tvorbě výstavy jsme neměli nijak v úmyslu vodit diváka za ruku jako malé dítě. Prvotním smyslem této přehlídky není řeše-ní „velmi odborných" problémů: ty jsou tematizovány a rozvíje-ny ve vědeckém katalogu, v odborných statích, bude se jimi zabývat celá mezinárodní konference... . Výstava sama však může oslovit i návštěvníka, který o historickém a kulturním po-zadí česko - moravsko - slezských kontaktů nemá ani tušení. Stačí, když se bude pozorně dívat kolem sebe: koncentrace ori-ginálů špičkových, výrazově silných uměleckých děl vzniklých v průběhu čtyř staletí je zde mimořádná. Tím spíše, že jde o prá-ce u nás mnohdy takřka neznámé. Existuje však i druhá rovina, v níž lze výstavu „číst": hledání a nacházení skupin uměleckých děl, která spolu vedou dialogy přes propasti času a místa. Na krátkou dobu se sešla ve Valdštejnské jízdárně, aby vydala svě-dectví o vzájemné spřízněnosti. Třeba říci, že je to setkání uni-kátní a v této generaci bezesporu poslední. Mám zde na mysli třeba desky gotického oltáře z Vyššího Brodu, mariánské obrazy z Bytomi a z Doudleb, sochy hlásící se ke stylu madon na lvu či barokní obrazy Willmannovy a Reinerovy, abych jmenoval ale-spoň nejvýraznější příklady.

Kam patří například Mistr Týnské kalvárie, jehož gotické řezby najdeme v Praze i Vratislavi, a kterého Poláci pojme-novali jinak? Existují na to nějaké kunsthistorické dohody?

Mezinárodní „kunsthistorické" dohody vskutku neexistují, takže při absenci historických pramenů je skutečně možno dílnu jed-noho a téhož sochaře klást jak do Prahy, tak do Vratislavi a jeho díla datovat střídavě do doby předhusitské i pohusitské. Je to docela hezká ukázka toho, jak při veškeré metodologické výba-vě a „vědeckosti" přežívají v interpretaci středověkého umění dávné stereotypy nacionální i náboženské a jak se konstruují celé epochy a osobnosti podle apriorních tezí. Naštěstí nejde o život. Nejdůležitější je výpověď samotného díla: a sochy Mistra Týnské kalvárie svou svrchovanou uměleckou kvalitou ve všech proměnách času i vkusu spolehlivě obstojí. Výstava ve Vald-štejnské jízdárně o tom podává jasné svědectví.

K jaké současné situaci byste přirovnal umělecké dění rudol-fínské doby v Praze a Vratislavi?

Hledání historických paralel by bylo násilné. Výstava ovšem přináší řadu podnětů k dnes tak módním úvahám o vztahu centra a periférie. V rudolfínské době byla ve vztahu k Vratislavi Praha bezesporu centrem mocenským i kulturním. Vratislav však „do-dávala" Praze pozoruhodné osobnosti - humanisty, dvořany, učence. Ti pak zpětně připravovali půdu pro přijetí dvorského manýrismu ve Slezsku.

Byli důležitější donátoři nebo umělci? Jakou roli v kulturních vazbách Prahy a Vratislavi sehráli osobnost jako bratři Hanniwaldtové?

V době, kdy umělci netvořili pro trh, ale takřka výhradně na přímou objednávku, byla osobnost donátora velmi důležitá: z dobového pohledu opravdu mnohdy důležitější nežli umělec sám. Bratři Hanniwaldtové, to je nesmírně zajímavá dvojice Slezanů rudolfínské doby. První z nich, Andreas, katolický kon-vertita a důvěrník císařův, inicioval mimo jiné manýristickou výzdobu kostela na Vyšehradě. Jeho bratr Adam zůstal protes-tantem a působil ve Vratislavi. Díky rodinným kontaktům získal pro Slezsko některá špičková díla pražských dvorských umělců. Na naši výstavu se z nich podařilo získat třeba nádhernou sochu Bičovaného Krista od Adriaena de Vries. Původně zdobila ná-hrobek Adama Hanniwaldta v kostele v Žarovině u Vratislavi.

Výstava přinesla i nové objevy z doby baroka. Jak to bylo s působením Petra Brandla ve Slezsku? Willmanna a dalších u nás?

To jsme opět u vzájemných vztahů „centra" a „periferie". Mi-chael Willmann, největší malíř barokního Slezska, se pokoušel usadit v Praze, ale proti dominantní osobnosti Karla Škréty ne-měl šanci. Usadil se proto ve slezské Lubuši, odkud zásoboval svými díly především cisterciácké kláštery na sever i na jih od Krkonoš. Díky jemu se česká barokní malba obohatila o drama-tické, nizozemsky orientované výrazové prvky i o ikonografické momenty zakotvené v jedinečném světě slezského katolického mysticismu. Willmannův nevlastní syn Jan Kryštof Liška se už v Čechách prosadil výrazněji.
Ve dvacátých a třicátých letech 18. století naopak došlo k masovému „exportu" pražského barokního umění do Slezska. Kilián Ignác Dientzenhofer vybudoval pro břevnovské benedik-tiny úžasný kostel v Lehnickém Poli, Brokoff a Brandl zase pra-covali pro klášter v Křesoboru. Ve Valdštejnské jízdárně připo-mínají tuto epochu některé nově restaurované obrazy a sochy. Jsou mezi nimi i plátna Petra Brandla a Václava Vavřince Rei-nera, u nás prakticky neznámá.

Myslíte si, že současný divák bez znalosti historie dokáže pochopit obsah děl nebo z nich má dnes jiný zážitek?

Zážitek z kontaktu s originálem jedinečného uměleckého díla je vždy neopakovatelný, nezastupitelný a také nepodmíněný. Jde samozřejmě o věc zcela intimní: každý se díváme jinak. Histo-rické, uměleckohistorické, obecně kulturní či technologické znalosti mohou takovýto zážitek různě ovlivnit. Nikdy ho ale nenahradí a nejsou jeho nutnou podmínkou.

Jaký je váš osobní favoritní kus na výstavě?

Stále znovu mě fascinuje dvojice obrazů na orfeovské téma od Willmanna a Reinera. V první malbě je zřejmě zašifrováno so-fistikované poselství týkající se duchovní situace barokního Slezska, kde se protestantismus stýkal a potýkal s triumfujícím protireformačním katolicismem. I druhé plátno má své tajem-ství. Navíc jsou to velice krásné obrazy, přímo opulentní ukázky rozvolněného rukopisu dvou svrchovaných mistrů.