Hana Rousová
Edvard Munch: Být sám (obrazy - deníky – ohlasy)
Arbor vitae, 2007
Výstava osmdesáti obrazů a čtyřiceti grafik Edvarda Muncha, kterou v roce 1905 uspořádal SVU Mánes v Praze, zásadním způsobem ovlivnila české moderní umění. Tak velkorysým způsobem už nikdy později v Čechách Munch prezentován nebyl. Umělec se vrací po více než sto letech, tentokrát prostřednictvím publikace, která odhaluje intimní roviny jeho osobnosti.
Žádná úvaha o počátcích českého moderního umění se už po desetiletí neobejde bez odkazu na iniciační roli tvorby Edvarda Muncha. Jeho jméno se časem stalo paradigmatem takřka mýtických rozměrů, jakýmsi zaklínadlem, anebo alespoň nezbytnou rekvizitou. O to aktuálnější je už delší dobu otázka, jak se Munchem v Čechách zabývat, jak ho tu nově domestikovat, zvláště když další retrospektiva jeho tvorby je z finančních důvodů a také „zásluhou“ naší kulturní politiky stále v nedohlednu, a velké monografie už dávno byly napsány jinde. Z Čechů se o ně pokusili v roce 1964 Miroslav Lamač a v roce 1985 Petr Wittlich, jejich práce však byla limitována geopolitickými bariérami komunistického režimu.
Můžeme sledovat jak Munch stárnul, jak vypadali jeho přátelé, závidět Berlíňanům z roku 1892 zážitek z výstavy, na níž byly Munchovy obrazy navrstvené doslova od podlahy až ke stropu, přijímat anebo odmítat malířovy úvahy o smyslu a cílech umělecké tvorby, hodnotit jeho literární styl, pokusit se vyrovnat s pocity typu „pekelná výheň duše divoce útočí na nervový systém“, pro něž, jak zjistíme z dobových českých textů, byly jeho vrstevníci disponováni mnohem lépe než my. Můžeme tedy reagovat v rytmu toku informací, jak ho nabízí kniha, ale stejně tak si můžeme vybrat pouze to, co nás zajímá nejvíce a obraz Munchovy osobnosti si skládat podle vlastních priorit.
Koncepce monografického projektu, kterou zvolil Urban se svými kolegy, představuje jeden ze způsobů, jak se přiblížit ke složitému organismu umělecké tvorby, jak ji otevřít několikavrstevnému čtení a dát jejímu rozumění potenciální šanci proměňovat se v čase. Je flexibilní a tedy mnohem živější a přístupnější, než bývají tradičně strukturované monografie. Umožňuje interaktivní poznání. Lze proto doufat, že knihu nepotká osud exkluzivně vybavených kodifikovaných pravd o umění navždy zasunutých v knihovně. Ostatně živoření velkých kompendií pod nánosy prachu deprimovalo už kdysi Friedricha Nietzscheho, a i v době elektronických médií stojí za to hledat cesty, které by knihy, respektive jejich smysl, tohoto prokletí zbavily.