Brzy bylo zřejmé, že Warhol znamená něco víc než jen součet jeho obrazů. Vadil. Stejně jako Marcel Duchamp nebo Joseph Beuys překážel hlavně jako kulturní fenomén: „Andy" je prostě Warholovo vůbec největší dílo. Tento bledý, oparukovaný přízrak s upřeným, zcela tupým pohledem (jak snadno mohl být také mimořádně směšný) se stal veleknězem kultury celebrit. Dnes jako by byl stále někde přítomen v masové zábavě, jako by vykukoval za každou novou pitomostí Paris Hiltonové nebo televizní reality show. Tohle všechno však nevysvětluje takové lpění na jeho přízraku - pokud ovšem Warhola neusadíte do správné polohy a správným způsobem ve správných proporcích nezdůrazníte jeden fenomén: jeho strašidelnou temnotu.

Andy je strašidlo. Duch - osobnost minulosti, přesto přítomný, který přichází a straší nás. Byl fascinován smrtí. Vyrostl v katolické domácnosti v Pittsburghu, kde ho přitahovaly fotografie autonehod; později maloval stíny. Ale katolická posedlost smrtí není příliš neobvyklá, a není také hlavním zdrojem Andyho, nebo spíše andyovské temnoty. Jistí tvůrcové paradoxů také říkají, že Warholova východiska obtěžují americkou kulturu. Vezměte si, co udělal se sexem. V šedesátých letech byla Warholova Factory proslulá zhýralostí. Dával také ale možnost kultivovat odpudivé chování. (Mezi jeho nejznámější filmy patří Orální sex, kde warholovský žertík spočívá v tom, že divák se celou dobu dívá pouze do tváře muže.) Warhol sám se jevil jako apatická, bezpohlavní osoba s vyčerpanou erotickou vitalitou. Byli jste jím přinuceni vnímat dva různé dojmy současně - neschopnost a nadbytek, impotenci a náruživost - a ty se staly neoddělitelnou kulturní dvojicí. Takový americký vztah.

Ve Warholovi je mnoho temných - a specificky amerických - propojení. Je dětinský a zároveň vyčerpaný, nevinný a současně zkažený. Je zároveň mladý i starý. Je obklopen drogami, ale sám o sobě naprosto čistý. Je zasvěcenec i nikdo. Byl Warhol hvězda, nebo vlastní fanoušek? Obojí. Podobá se jedné z těch kreatur, které se mohly spojit manželstvím samy se sebou, byl stejně svým vlastním fanouškem i hvězdou, voyeurem i exhibicionistou, bizarní symbiózou řvoucích fanoušků a perfektního narcisisty. Warhol, jako většina lidských zrcadel, pohlížel na svět jako na divadlo. Zmatené pocity reálného světa byly pro něj jevištními výjevy; pak jako každý, kdo si zakoupil vstupenku, mohl jít po představení domů.

Factory Girl je průměrný film, který zprostředkovává jen málo Warholova kouzla – jako bych slyšel Andyho, jak někde ze zadní řady říká „je to pěkná sračka“ – a není to ani chabý pokus o jeho agresivní pasivitu. Když Edie Sedgwicková (1943–1971) přestala na Factory soustřeďovat celou svou pozornost (a peníze), Andy se na ni vykašlal a ani se neohlédl, když ztroskotala. Když umřela, neutrousil ani tu krokodýlí slzu. Jeho narcismus, jehož fasáda nikdy nepopraskala, byl neskonalý. Kdyby v publiku někdo umřel, klidně by hrál dál (a díval se na to). Svým způsobem úžasná integrita – vystačil si sám.

Jeden z Warholových zvláště ďábelských propletenců bylo propojení umění a peněz – opět charakteristicky cynické i počestné. V šedesátých letech hodně komentátorů obdivovalo avantgardu pro její ignorování materiálního zisku. Z tohoto úhlu vystavěl Warhol, bezostyšně zamilovaný do pompéznosti a peněz, další svoji pózu převrhávající zavedenou morálku, pózu paradoxně obalenou do balicího papíru avantgardy. Byl lstivý a nikdo moc nevěřil tomu, co říká. Dělal vlastně satiru na to, co sám proklamoval? Tahle prohnaná warholovská maska mutovala jako blesk do uměleckého hýření po celém světě. Nicméně současní umělci postrádají Warholovo vyčurané přesvědčení. Nápad stvořit Andyho nebyl jen ambiciózní kalkulací. V Andyho upřeném pohledu byl někdy naprosto bezradný výraz, jako kdyby svět byl Kafkaland plný páčidel, které není možné utáhnout, a tajemství, na které nedosáhneme – a tak si můžeme jen užívat show. Byl tam i děs z toho, že svět nás přetváří (tak jako u Warholova „Andyho“, Shelleyova „Frankensteina“ nebo Kafkova „Řehoře Samsu“) do podivných stvůr. Andy by mohl klidně potvrdit svoji příslušnost k Řehořově famílii.

Před dvaceti lety Warhol zemřel. Kdy, pokud vůbec, budeme schopni uniknout z jeho zvláštního stínu? Pravděpodobně ne moc brzy: příliš mnoho lidí ho shledá užitečným. Umělcům může posloužit jako společenský maskot, kulturní bojovníci ho mohou odsuzovat jako dekadenta, různé drby ho ověsí dívčími adjektivy jako – rozkošný, úžasný – intelektuálové se ovinou jeho ironií. (Warholovo „wow!“ je skoro příliš komplikované přeložit.) Zůstává nepolapitelný a každý se ho hned dovolává: je na čelním místě vzorů pro miliony. Warhol bude s námi, dokud se o něm šířené nesmysly nezačnou vytrácet, přední umělci nezačnou chápat warholovské hodnoty jako povrchní a pomíjivé a vnímat peníze – nebo jejich zvrácené působení – jako něco staromódního, nebo spíš nezajímavého. Určitě přijde čas, kdy nějaký historik, který může být stejně tak liberál jako konzervativec, napíše knihu nazvanou Doba Warholova.