Untitled Document


VÝSTAVY

Galerie hlavního města Prahy Křičte ústa! Předpoklady expresionismu kurárorka Marie Rakušanová 29. 11. 2006 –4. 3. 2007 www.ghmp.cz Názor, že expresivně akcentovaným uměním se tato mladá nastupující generace ostře vymezovala vůči tvorbě svých bezprostředních uměleckých předchůdců, byl potvrzován faktem, že samotní mladí umělci se ve svých teoretických textech od názorů o generaci starších tvůrců ostentativně distancovali. Jak výstava, tak stejnojmenná publikace upozorní na skutečnost, že již v řadě děl mladými umělci zavrhované starší generace (František Bílek, Jan Preisler, Antonín Slavíček, František Kupka, Ladislav Šaloun, Bohumil Kafka ad.) se objevovaly zárodky radikálně formulovaného expresivního uměleckého názoru, vyvěrajícího z široké škály napětí a disonancí, příznačných pro společenskou a kulturní situaci přelomu 19. a 20. století. Právě tyto zcela zřetelné rysy expresivity v podstatné části tvorby generace devadesátých let, ale i umělců starších, jako byl například Maxmilián Pirner či Hanuš Schwaiger, ukazují, že je třeba problém expresionistického umění a jeho kořenů v českém umění na přelomu 19. a 20. století znovu přehodnotit. Výstava Křičte ústa! Předpoklady expresionismu přikračuje k této revizi především prostřednictvím otevření otázky týkající se původních motivací umělce, uchylujícího se v této době k expresivně exaltovanému výrazu. Příčiny této „vůle k expresi“ zkoumá v souvislostech dobové napjaté společenské situace, proměňujícího se náhledu na svět, ovlivňovaného celou řadou vlivných		filozofických, či uměleckoteoretických konceptů a promítajícího se do disharmonického vztahu vnitřně specificky utvářeného uměleckého individua ke světu, který je obklopoval, k vlastní tělesnosti a k emancipujícímu se já. Fakt, že tyto bouřlivé procesy ovlivňovaly již výraz uměleckých děl generace devadesátých let, že právě tato vrstva jejich tvorby vytvořila předpoklady pro formulování radikálního expresionistického stanoviska skupiny Osma, pak v rámci samotné instalace výstavy demonstruje přímá konfrontace děl obou generačních vrstev. Existence formálních a obsahových shod není divákovi vnucována ilustrativně a s přílišnou doslovností. Je ponecháno na každém, aby posoudil intenzitu expresivity „k výkřiku se otevírajících úst“ mnohdy velmi různě orientovaných umělců. Není záměrem výstavy vnutit expresionismu nové pevné kontury a použít jej jako uměleckohistorické škatulky čekající na své naplnění konkrétními jmény a uměleckými díly. Cílem celého projektu je zjistit, jak se nezřetelné kontury expresionismu rodily, které umělecké osobnosti a která díla vytvořily předpoklady k jejich načrtnutí. zpět

Galerie hlavního města Prahy
Křičte ústa! Předpoklady expresionismu
kurárorka Marie Rakušanová
29. 11. 2006
–4. 3. 2007

www.ghmp.cz

Názor, že expresivně akcentovaným uměním se tato mladá nastupující generace ostře vymezovala vůči tvorbě svých bezprostředních uměleckých předchůdců, byl potvrzován faktem, že samotní mladí umělci se ve svých teoretických textech od názorů o generaci starších tvůrců ostentativně distancovali. Jak výstava, tak stejnojmenná publikace upozorní na skutečnost, že již v řadě děl mladými umělci zavrhované starší generace (František Bílek, Jan Preisler, Antonín Slavíček, František Kupka, Ladislav Šaloun, Bohumil Kafka ad.) se objevovaly zárodky radikálně formulovaného expresivního uměleckého názoru, vyvěrajícího z široké škály napětí a disonancí, příznačných pro společenskou a kulturní situaci přelomu 19. a 20. století. Právě tyto zcela zřetelné rysy expresivity v podstatné části tvorby generace devadesátých let, ale i umělců starších, jako byl například Maxmilián Pirner či Hanuš Schwaiger, ukazují, že je třeba problém expresionistického umění a jeho kořenů v českém umění na přelomu 19. a 20. století znovu přehodnotit. Výstava Křičte ústa! Předpoklady expresionismu přikračuje k této revizi především prostřednictvím otevření otázky týkající se původních motivací umělce, uchylujícího se v této době k expresivně exaltovanému výrazu. Příčiny této „vůle k expresi“ zkoumá v souvislostech dobové napjaté společenské situace, proměňujícího se náhledu na svět, ovlivňovaného celou řadou vlivných

filozofických, či uměleckoteoretických konceptů a promítajícího se do disharmonického vztahu vnitřně specificky utvářeného uměleckého individua ke světu, který je obklopoval, k vlastní tělesnosti a k emancipujícímu se já. Fakt, že tyto bouřlivé procesy ovlivňovaly již výraz uměleckých děl generace devadesátých let, že právě tato vrstva jejich tvorby vytvořila předpoklady pro formulování radikálního expresionistického stanoviska skupiny Osma, pak v rámci samotné instalace výstavy demonstruje přímá konfrontace děl obou generačních vrstev. Existence formálních a obsahových shod není divákovi vnucována ilustrativně a s přílišnou doslovností. Je ponecháno na každém, aby posoudil intenzitu expresivity „k výkřiku se otevírajících úst“ mnohdy velmi různě orientovaných umělců.

Není záměrem výstavy vnutit expresionismu nové pevné kontury a použít jej jako uměleckohistorické škatulky čekající na své naplnění konkrétními jmény a uměleckými díly. Cílem celého projektu je zjistit, jak se nezřetelné kontury expresionismu rodily, které umělecké osobnosti a která díla vytvořily předpoklady k jejich načrtnutí. zpět

Umělci zastoupení na výstavě:

Jan Autengruber (1887–1920), Vincenc Beneš (1883–1979), František Bílek (1872–1941), August Brömse (1873–1925),
Vratislav H. Brunner (1886–1928), Lovis Corinth (1858–1925), Josef Čapek (1887–1945), Friedrich Feigl (1884–1965), Emil Filla (1882–1953), Otto Gutfreund (1889–1927), Wenzel Hablik (1881–1934), Karel Hlaváček (1874–1898), Max Horb (1882–1907),
Felix Jenewein (1857–1905), Miloš Jiránek (1875–1911), Alfred Justitz (1879–1934), Bohumil Kafka (1878–1942), Eugen von Kahler (1882–1911), Georg Kars (1880–1945), František Kaván (1866–1941), Ernst Ludwig Kirchner (1880–1938), Marie Louisa Kirschnerová (1852–1931), Gustav Klimt (1862–1918), František Kobliha (1877–1962), Quido Kocian (1874–1928), Oskar Kokoschka (1886–1980),
Jan Konůpek (1883–1950), Ludvík Kuba (1863–1956), Alfred Kubin (1877–1959), Otakar Kubín (1883–1969), Bohumil Kubišta (1884–1918), František Kupka (1871–1957), František Kysela (1881–1941), Otakar Lebeda (1877–1901), Luděk Marold (1865–1898), Josef Mařatka (1874–1937), Moritz Melzer (1877–1966), Alfons Mucha (1860–1939), Karel Myslbek (1874–1915), Otakar Nejedlý (1883–1957),
Willy Nowak (1886–1977), Max Oppenheimer (1885–1954), Emil Orlik (1870– 1932), Jaroslav Panuška (1872–1958), Maxmilián Pirner (1854–1924), Emil Pittermann (Emil Artur Pittermann-Longen) (1885–1936), Jan Preisler (1872–1918), Vojtěch Preissig (1873–1944), Antonín Procházka (1882–1945), Linka Procházková (Scheithauerová) (1884–1960), Jindřich Prucha (1886–1914), Hanuš Schwaiger (1854–1912), Antonín Slavíček (1870–1910), Ladislav Šaloun (1870–1946), Josef Šíma (1891–1971), Ladislav Šíma (1885–1956), František Tavík Šimon (1877–1942), Václav Špála (1885–1946), Karel Špillar (1871–1939), Jan Štursa (1880–1925), Jan Trampota (1889–1942), Josef Ullmann (1870–1922), Josef Váchal (1884–1969), Jan Zrzavý (1890–1977)

Art servis