Poznámky k budapešťskému funkcionalismu

text: Adam Štěch

Budapešti, hlavnímu městu Maďarska, se někdy říká Paříž východu. Toto tvrzení bude mít asi nějaký důvod. Metropole se v mnoha věcech shodují, ale i rozcházejí. V každém případě si v obou městech často připadáte jako v ráji. A Budapešť je ráj i pro milovníky moderní architektury. Při procházkách městem narazíme snad v každé ulici na nějaký objekt, který se řadí k secesi, moderně nebo funkcionalismu. Od pražské i jiné moderní architektury se liší secesní domy s velkými výkladními skříněmi, které sahají přes dvě podlaží a výrazně kombinují ocel, sklo, ale i pestrobarevné fresky na atikách staveb, avšak budapešťský funkcionalismus je velice podobný československému. Ale i zde jsou patrné jisté rozdíly. Některé objekty působí více jižním charakterem než architektura naše. Především dřevěnými roletami a nakloněnými stříškami, které v horkém maďarském létu chrání obyvatele domů před ostrým sluncem.

Funkcionalismus v Budapešti se však projevil hlavně ve vilové architektuře, která své stopy zanechala zejména na budínské straně města. Zde v meziválečném období vzniklo mnoho vilových čtvrtí, v nichž vzniklo i mnoho funkcionalistických vil. Pro článek jsem vybral dvě zajímavé lokality v této oblasti, které byly vytvořeny dvěma nejvýznamnějšími tvůrci budapešťské moderní architektury. Jednak je to Napraforgó utca, ulice, kde pohromadě stojí několik domů od Farkase Molnára, a poté velice zajímavá Hoffmanova vila od architekta Josefa Fischera, která se nachází od zmíněné ulice jen pár minut pěšky.

Napraforgó utca a Farkas Molnár

Farkas Molnár je jedním z nejvýznamnějších architektů Maďarska. Jeho práce a kontakty, které si vytvořil mezi oběma světovými válkami se západní architektonickou avantgardou dokázaly pozvednou kvalitu tehdejší maďarské architektury. Farkas se narodil roku 1897 v Budapešti. Zde také studoval na Technické univerzitě a Umělecké škole. Po studiích v rodném městě odešel do Německa. Zde strávil několik let na proslulém Bauhausu jako žák ředitele školy Walthra Gropia. V roce 1923 zaujal na výstavě Bauhausu svým pozoruhodným projektem „Red Boxhouse“. V roce 1927 se architekt vrací zpět do Budapešti. Zpočátku tvořící ve spolupráci s architektem Pál Ligetim. Později si však otevírá svou vlastní architektonickou kancelář. Kromě toho na některých projektech spolupracuje právě s Josefem Fischerem.

Molnár se také velice intenzivně zapojuje do činnosti skupiny CIAM, v níž prezentuje svou tvorbou maďarský stát. V letech 1928–1938 působí jako vedoucí maďarského CIAM. Po celou dobu také přispívá do časopisu Tér és Forma články, kterými se snaží propagovat moderní architekturu v tehdejší Budapešti i celém Maďarsku. Jeho tvorba je zejména vilového charakteru. Jsou to například luxusní městské vily v Lejtö utca, Harangvirág utca, Lotz Károly utca a další. Například zmíněná vila v Harangvirág utca je zajímavá hlavně svým interiérem, v kterém můžeme nalézt variabilní posuvné stěny, které dovolí z jednoho bytu vytvořit jeden velký prostor až o rozloze 100 m2 .

Avšak jeho nejambicióznějším a nejvýznamnějším projektem je pravděpodobně experimentální sídliště dvaceti dvou vil v Napraforgó utca (Slunečnicová ulice). Soubor byl postaven v letech 1931–1932 pod vlivem sídliště Weissenhof ve Stuttgartu z roku 1927. Podobně jako sídliště Baba v Praze, celek postavený rakouským Werkbundem ve Vídni, Neubuhl v Curychu, Nový dům v Brně nebo experimentální soubor městských vil v centru Záhřebu, je i realizace budapešťského projektu pokusem o vytvoření ideálního životního prostoru pro vyšší střední třídu v meziválečné Evropě.

Farkas Molnár nechtěl vytvořit sídliště pouze z bílých funkcionalistických kubusů, a proto přizval i architekty jiného zaměření. Ulice je tedy kombinací bílých ortodoxních funkcionalistických staveb a modernistických domů z režných cihel s reliéfy, lehkým dekorem a dokonce i sedlovými střechami. Soubor těchto objektů nepůsobí proto tak sterilním a stereotypním dojmem, který se u podobných realizací často později objevoval. Jednotlivé vily byly poté ještě doplněny jednoduchými funkcionalistickými lampami, které byly zabudovány do plotů u vchodů do zahrad. Celý soubor je tak skvělým uceleným příkladem tehdejší moderní budapešťské architektury.

Dnes je většina domů zrekonstruována. Zahrady plné zeleně ani nedovolují návštěvníkovi nahlédnout do soukromí majitelů. Po vytvoření ulice a poté v dalších letech o jednotlivé domy nebyl velký zájem. V průběhu minulého století bylo mnoho domů neobydlených, nebyla zde žádná zeleň a celá ulice zela prázdnotou. Až v devadesátých letech začalo toto sídliště plnit svojí funkci na sto procent.

Josef Fischer a Hoffmanova vila

Architekt Josef Fischer je o něco mladší,než jeho kolega Farkas Molnár. Narodil se roku 1901 též v Budapešti. V letech 1915–1919 studoval na Státní architektonické škole v Budapešti. Jeho první návrhy z dvacátých let už prozrazují jeho modernistické funkcionalistické zaměření. Po založení maďarské pobočky CIAM se stal jedním z nejaktivnějších členů a pionýrů funkcionalismu v Maďarsku. V rámci maďarské skupiny vznikalo mnoho společných utopických plánů jako například kolektivní dům Kolhaz z roku 1931 nebo dokonce tzv. Kolvaros, kolektivní město. Většina architektů však zůstala vždy u navrhování vil. To se týká i Josefa Fischera. Během své kariéry postavil řadů rodinných domů. Většinou také na budínské straně Budapešti. Můžeme jmenovat vilu v Csatárka utca nebo právě Hoffmanovu vilu, o které se zmíním podrobněji.

Ve čtyřicátých letech se styl Josefa Fischera pozvolna mění od přísného funkcionalismu k více naturálnímu stylu používajícího oblé tvary a hrubé neopracované kameny. Tento vývoj dokládají například Hotel Rege z roku 1940 nebo Gyopár hotel (1942). Mezi léty 1942–1948 pracuje v magazínu Tér és Forma a roku 1947 je vybrán k vedení mezinárodního seskupení CIAM. Avšak po roce 1948 kvůli politickým změnám odchází.

Jedna z nejvýznamnějších Fischerových staveb je vila Hoffman, která se nachází v Szépvölgyi utca v Budapešti. Poměrně malá, velice strohá kubická hmota stavby je umístěna ve svahu dále od ulice, dnes už téměř ztracená za novějšími budovami stojícími před ní. Objekt byl postaven v roce 1934. Autor, pravděpodobně inspirován Le Corbusierovým pojetím architektury, navrhl téměř skulpturální stavbu skoro bez oken. Základ tvoří dvouposchoďový kvádr, na jehož průčelí je umístěn půlkruhovitý ryzalit. Uvnitř ryzalitu se nachází schodiště s vysokým úzkým oknem. Ke schodišti se dostaneme vchodem, který je důmyslně skryt mezi sloupy, na nichž ryzalit spočívá. Dále je průčelí nápadné svým velkým oknem umístěným ve druhém podlaží. Připomíná nám velká ateliérová okna Ozenfantova domu v Paříži od Le Corbusiera nebo dokonce ateliér Fridy Kahlo a Diega Rivery z roku 1932 v Mexico City od Juana O'Gormana. Vila jako celek působí velice kompaktně.

Dnes je ale původní stavba narušena pozdější přístavbou, která je umístěna v zadní části domu.