Čím víc jsme sví, tím víc jsme jejich

Jiří David a Milan Salák

Jiří David

Milan Salák

George Segal, Portrét Sidneyho Janise s Mondrianovým obrazem, 1967, instalace, sbírka Sidneyho a Harriety Janisových

Norman Rockwell, Trojitý autoportrét, 1960, olej na plátně

Jean-Leon Gerome, Umělec a jeho modelka

Diváci našim umělcům rozumějí

Kdo je v umělecké instituci nejdůležitější?

Alice Nikitinová / Avdei Ter - Oganian, Deset úkolů, 2006

Tereza Severová, Pravda, net search, 2006, tisk nalezených fotografií

Vasil Artamanov / Alexey Klyuykov, Batman, 2006, různé materiály

Internetová Generace, Manifest, 2006, video

Jak vnímáte rozdíl mezi aktivistickým a politickým uměním?

J. D.: Aktivistický umění se obecně chápe, jako radikálnější alternativa politického umění. Je tudíž jeho součástí, avšak jeho forma je rozdílná v bezprostředních momentálních účincích. Politické umění má obecně takový charakter v jakém ideologickém území se nachází, co autenticky prožívá. Jeho forma se stmeluje v totalitním prostoru a atomizuje v prostředí tzv. svobodného trhu nasátého kulturním průmyslem. Zvláštní je, že v obou případech se politickým činem stává schopnost umělce zachovat si svou vnitřní svobodu. Tedy i charakter a otevřenost zejména k možnosti nových kontextualizací. Umění má neustále vytvářet aktivní tlak na veřejný prostor, má se viditelně angažovat. Nikdy by však umělec neměl zapomínat na to, že čím více jsme sví, tím více jsme jejich! Navíc mám vždy strach z jakéhokoliv populismu, tedy i toho, co je v současném českém politickém umění. Ještě více se však bojím alibismu umělců, kteří jen tím, že existují, obhajují své politické pozice. A to si opravdu uvědomuji, že platí i tato teze: Sama umělecká nezávislost jako první předpoklad tvorby se stává politickým činem, a to i proti vůli umělce!

M. S.: Aktivistické umění je vzhledem ke své povaze jednou z forem politického umění. Matematicky se dá vztah vyjádřit vztahem činitele k součinu, botanicky druhu k řádu, respektive poddruhu k druhu… V praxi je to tak, že umělec aktivista se svým poselstvím společnost (nebo její část) atakuje, zatímco ostatní umělci na ní líčí past.

Projektu ve Futuře předcházela úvaha, jak k umění dostat společnost. Trápí vás apriorní vztah širší veřejnosti k současnému umění?

J. D.: Nevím, měl by!? Jsem rád, když se věci propojují i mimo tzv. sféru samotného umění. Říkám stále: jediná radost z toho, co se kolem mě děje, je ve sdílení. Na druhou stranu si tzv. veřejnost musí své umění vydobýt a ne chtít, aby jí apriori nadbíhalo. Starý známý „fígl“! Umělec současnosti již ví (tedy doufám), že význam svého díla neurčuje už jenom on sám, ale i ten, komu je jeho práce určena!
Přestože je zřejmé, že dobové kontexty jsou zkušenostně nepřenosné. Je však zároveň pravdou to, že pokaždé, když umělec podřizuje svou práci (i kreativní, kritické myšlení) etickým účelům, že předem likviduje estetický rozměr díla a tím se spoléhá, jak mimo jiné naznačuje například Jiří Přibáň v textu Umělci v hladovění (Salon 397, 16. 12. 2004), na prodejnost etického poselství a vlastní popularity?! Hmm, jaké lékařské váhy má k dispozici k tomuto uvědomění umělec a jaké má veřejnost? Je skutečně etika konkrétního uměleckého díla pouhým podbízivým a vlastně líbivým, i když mnohdy rafinovaným, přesto často dojímavým klišé (tzv. příliš political corect), jež se zejména potvrzuje v kolektivně sdílené představě o jeho vlastním smyslu?

M. S.: Součástí umělcova směřování je společenská akceptace. Protože umění je v tomto ohledu prostředek, jak jí dosáhnout. Vztah umění ke společnosti, respektive společnosti k umění, je zásadní okolností ovlivňující způsob, jakým druhem umění lze kýžené akceptace dosáhnout.
Je v zájmu každého umělce, aby onen společensky akceptovaný žánr odpovídal co nejvíc jeho přirozené produkci…. Osobně mě trápí, že lidi (odbornou veřejnost nevyjímaje) víc zajímá, jak to, co dělám, vypadá, než proč to dělám. Současně se tomu ale nedivím.

Čím je vyvolána obava společnosti z umění a jak souvisí s naší izolací v době minulého režimu?

J. D.: Izolace měla a má jistě svůj devastující účinek, překvapivé však pro mne je, že šáhla i na lidi, mladé umělce, kteří s ní evidentně nemohli přijít, snad kromě jejich rodičů, do styku.

M. S.: Můj přehled o stavu vztahů umění-společnost jinde ve světě není na takové úrovni, abych mohl zdejší situaci hodnotit v kvalitativním smyslu. Jistě ale lze hovořit o sociálně kulturních specifikách a v tomto ohledu je situace v Česku jistě ovlivněná všemi minulými režimy, historií vůbec. Myslím, že pro hodnocení kulturnosti státu je snazší pokusit se analyzovat specifika místního konzumu…

Proč máte potřebu se ve svém oboru tak angažovat? Jirkovi se říká mediální loudil – jak byste svoje aktivity vysvětlili kolegům a jak laikům?

J. D.: Kašlu už na to, co se o mně říká, to především, tím zároveň neříkám, že mi to nevadí, to za prvé. Za druhé, nikdo ze zdejších „géniů“, kromě několika málo, opravdu málo výjimek, pro jiné zdejší umělce neudělá nic. Teda kromě své vlastní prezentace! Tak to je, a ten mediální loudil, Jiří David, se od počátku snažil o víc. To je celé. Samozřejmě to vlastně dělám kvůli své reklamě a to už od roku 1983. Což je už více jak 20 let. Hmm, už se mi to sčítá!

M. S.: Na tuto otázku jsem do velké míry odpověděl výše… Veškeré moje aktivity ve světě umění souvisí se snahou prezentovat sebe, svoje nápady… Zásadním problémem v mém širším okolí je pokrytecká tendence odsuzovat každého, kdo si dovolí o této snaze mluvit, nebo dokonce ještě i rozkrývat používané mechanismy.

Překvapila vás reakce umělců na Chaplin Resident Fighter? To, že je otázky, které jste jim kladli, nezajímají?

J. D.: Ne!!!!!!!!!! To ale neznamená, že se o to s Milanem nebudeme nadále pokoušet. Je to zvláštní, vždycky mě nasere ta strašlivá laxnost zdejší scény a stejně pak do toho jdu znovu, asi jsem psychicky nemocnej!!!

M. S.: Naším cílem bylo vyvolat diskusi, či spíše přibrat do naší diskuse i ty, kterých se týká. Dialog neustále probíhá, ať již na verbální nebo výstavní úrovni. Z dosavadních zkušeností můžu konstatovat, že nejhorším způsobem se na výstavě projevili autoři, kterým nešlo o dialog ale v lepším případě o komentář, v horším o výstavní čárku.

Co podle vašeho soukromého výzkumu zajímá současné umělce nejvíc?

J. D.: Jednoznačně kariéra! Všechny, i nás! Rozdíl je však v tom, jakým způsobem ji naplňuješ: od křiklavé pokory, až po cynismus. Přes skutečnou vášeň až po jakékoliv markýrování emocí. Osobně na této křivce hledám místo, za které se nebudu muset kdykoliv a jakkoliv stydět!

M. S.: Uvedená otázka nebyla přesně tím, na co jsme se výstavou ptali, ale pokud tomu mám rozumět, čím se současný umělec zabývá nejčastěji… Odpovím, že sebou. Bylo by ale chybou mluvit o sebestředné rigiditě. Na počátku každé práce totiž stojí analýza vlastních vjemů autora. Samozřejmě, že lze vystopovat nějaká momentálně frčící témata… K uchopení určitých historicko-generačních námětových fenoménů sahají teoretikové a historikové umění k zjednodušujícím a manipulujícím výkladům… Ačkoliv to neodsuzuju, nemůžu se takhle „jakoobjektivně“ zamýšlet nad situací v prostředí, které mě tolik prostupuje. Je totiž také možné, že to, co mám za důležité pro ostatní, je důležité jenom pro ty, kteří mě obklopují…

Chce současný umělec společnosti něco sdělovat? Co a proč?

J. D.: Asi ano, kromě své výjimečnosti (jakéhokoliv druhu), schopnost něco sdělovat! Pro to něco hledá, používá formu, skrze kterou komunikuje. Proč?!To má každý trochu asi jinak, což souvisí s mou předchozí odpovědí. Osobně se snažím najít výraz jak to něco zvýznamnit tak, aby se výsledek dal pochopit skrze sdílené významy dalších lidí, kteří nejsou lhostejní k vlastnímu žití a přemýšlí o své roli v tomto bytí!

M. S.: Jakkoliv je potřeba „něco sdělit“ spojena se současnou prezentací autorova ega, lze každé výtvarně umělecké dílo vnímat jako vizuální dokument o myšlenkovém procesu… Otázkou vždy zůstává, co si společnost myslí, že vidí. Při splynutí očekávání tvůrce i společnosti, ale paradoxně nevzniká progresivní umění… Umělec je tedy pod permanentním tlakem přicházet s novými podněty – novými znakově obsahovými konstrukcemi. Není přitom nezbytně nutné, aby si autor sám uvědomoval veškeré myšlenkové a emoční řetězce v jeho díle obsažené. O úrovni původnosti autorovy práce však bezezbytku rozhoduje divák a v širší souvislosti společnost. Odmítnutí nebo přijetí díla ve stylu líbí/nelíbí nelze ale ztotožňovat s hodnocením jeho kvality (jak již jsem před několika větami řekl).

Jak vnímají samotní umělci umění v kontextu jeho dějin?

J. D.: No, neumím hovořit za jiné, ale beru umění jako šanci přenosu citlivosti daného času. Kam a odkud, hmm, z jednoho koutu mozku do druhého, abych se asi nezbláznil z té obrovské, jiné nicoty.

M. S.: V tomto ohledu vnímám umění jako odvěký proces spojený se vznikem díla, jehož hlavním významem je vlastní jedinečnost. Obsah a forma se v průběhu dějin mění a lze s jistotou tvrdit, že tomu tak i bude.

Není nejmladší umění hermeticky uzavřené vůči publiku? Nejsou některá „sdělení“ umělců určena víceméně odborné komunitě?

J. D.: Je to tak, a chápu-li je nezaujatě, tak je to dobře, i když bych měl vlastně říkat opak. Jeden čas jsem si totiž myslel, že bych se měl jakkoliv pokoušet mezeru mezi uměním a veřejností (rozuměj neodbornou) kvalitně vyplňovat. Je(byla) to utopie. Možná totiž žádná propast, díra, mezera neexistuje. To je možná to nej(lepší)horší zjištění. Mezerou je totiž umění samo, od prvopočátku.

M. S.: Publikem a tedy i cílovou skupinou tvorby nejmladších umělců jsou zcela přirozeně další nejmladší umělci… a taky příbuzní a spolužáci z dob studií na mimouměleckých školách.
Je normální, že každý chce být akceptovaný v první řadě„v partě“. Vektor ve kterém probíhá rozšiřování vlivu (akceptace) umělce je orientován k paralelně fungujícím komunitám v zahraničí… Se snahou o dobytí profesní akceptace ve světovém kontextu lze strávit několik životů…

Jak přesvědčit média, aby umění brala víc vážně?

J. D.: Musí umělci více loudit…..úsměv!!! Asi jediná možnost je prozření. Mediální prozření, či-li jistá forma zázraku. Prostě více chuti a energie od lidí, kterým o něco jde společně! Tak vidíš, zase jistá forma zázraku.

M. S.: Problémem je to, že osoby pracující v tzv. „médiích“ nepatří k zasvěcencům současného umění. Jednou cestou je zasvěcovat je, druhou nahradit je zasvěcenými. Ani jedna ze zmíněných možností není reálná… Jako jediná možnost se mi jeví: „dostat se (například s pomocí známé) do toho pořadu rychleji, …než se tam nasere ňákej nýmand, co píchá produkční!“

Mluví se na uměleckých školách o funkci/roli/poslání… umění?

J. D.: Dílčím, sporadickým dílem! Bohužel. Navíc, pokud se do toho naplno opřeš, přijde stejně silná míra odporu a nechuti!!Věř mi!

M. S.: Troufnu si prohlásit, že studenty našeho ateliéru jsou nuceni o těchto fenoménech diskutovat často. Ačkoliv to samozřejmě neznamená, že jinde se nediskutuje. Mluví se asi všude – jde o to, co se říká…

Jak vidíte změnu na poli umění dnes v porovnání se začátkem 90. let?

J. D.: No, bylo pravdou to, že počátkem 90. let se šlo více do diskusí a společných aktivit, dnes se hledí více na šanci být ve správných skupinách lidí. No vlastně to bylo i předtím, snad s jedinou rozdílností a tou byla touha po respektované diferenci. Ani to ale neplatí! Takže je to stejné! Jen globální jazyk dorozumění je zvládnutější. A jsou u toho většinou jiní lidé!

M. S.: V roce 1991 jsem dělal zkoušky na AVU a VŠUP, v roce 92 jsem je udělal – bylo mi 19 let. Pokud si správně vzpomínám, byla to doba velké celospolečenské natěšenosti a progrese…a naivity! například: volit ODS byla jediná správná volba směrem k lepší budoucnosti. V tehdy současném umění stačilo zalejvat spoďáry do vosku, nechat v televizi poblikávat různý barvy, nebo otiskovat svoje tělo kamkoliv na znamení intimity… a instalace byla OK! Bylo také dost snadné šokovat publikum…. A všichni profesoři na AVU v čele s Knížákem prohlašovali, že tak kolem 8 let pedagogování je ideální stav.
Po patnácti letech lze hovořit o vystřízlivění. Ovšem v mnoha věcech je obecně více jasno. ODS volí „spíše nadprůměrně vydělávající lidé z měst“, absolventi ekonomických oborů a pinglové a taxikáři… Když si zaleju slipy do vosku, bude šokovaná už snad jedině moje pračka a prezentovat otisky svého těla není dnes znamením intimity, ale projevem sklerózy…
A na AVU se stalo zvykem odcházet nohama napřed…

Když veřejnost vzrušuje film, literatura a další umělecké obory, proč má pocit, že výtvarné umění je nesrozumitelné, nebo dokonce podvod? Proč lidi nevzrušuje ve větší míře?

J. D.: Není pohyblivé, většinou. A když je už pohyblivé, tak nesnímá tolik balastu běžného žití, za který se jde u konvečnějších projektů, jako je například film, schovat. Oproti literatuře, a to si nejsem jistý, jak dalece neskomírá i ona, naopak vizuální umění řve obrazností a to bolí bezprostředněji a jde z toho strach. Ale nezní to moc přesvědčivě, přiznávám. Vzrušovat může ledacos, myslím, že ležíme jako země v blbém geografickém rozhraní, které neumožňuje větší kontakt na poli umění. Fakt! Jsme tady vlastními otroky, plebsem, národem zbytečných, chamradí, ani ne planktonem pro jiné. Všichni. Není jiné cesty. Čest výjimkám.

M. S.: Výtvarné umění (míněno v jeho nejprogresivnější – tzv. „volné“ podobě) asi vždy bude záležitostí určité elity. Oproti tomu aplikované výtvarné umění, respektive vizualita, odrážející se samozřejmým zpožděním tendence umění volného, je veřejností akceptována velkou měrou.

Nerozumím tomu, proč jen mizivá část studentů dějin umění se věnuje současnému umění, které se děje v jejich přítomnosti a ve světě, kterému rozumějí. Proč si myslí, že lépe chápou úplně jinou, starou dobu a její umění?

J. D.: Jsou líní, pohodlní, na nic, darmožrouti, lebedící si v jistotách tisíckrát interpretovaných! Nic jiného to není. Vše bez rizika, v teple zajištěných domovů, nejlépe u rodičů, za stolem plným žrádla! Ano, tak to je. Slečinky a hoši z dobrých rodin, společenský plezír, nuda, hloupost!

M. S.: Myslím, že zásadní vinu na tomto stavu mají pedagogové. Obor se jmenuje „historie umění“ a učí na něm zejména historikové umění. Osobnost pedagoga je pro formování názorů studentů důležitá. Kdyby na AVU, nebo VŠUP učili volné výtvarné obory restaurátoři, vypadalo by to s absolventy těchto škol podobně tristně.
nahoru