André Derain stojí trochu stranou od svých blízkých kolegů Matisse a Picassa jako jeden z nejrevolučnějších znovu-objevitelů malby, kteří se zrodili v první polovině 20. století. Po desetiletích, kdy zůstával v dějinách umění téměř úplně opomíjeným a přehlíženým stínem, se Derainovo životní dílo objevuje v plné kráse.  Tohle jaro Statens Museum for Kunst, jako jedno z prvních muzeí na světě, představuje rozsáhlou retrospektivu tohoto kontroverzního i epochálního mistra, který přišel o přízeň uměnovědců. Díla vlastněná Muzeem, jsou jen malým doplňkem k významným výpůjčkám z předních muzeí a galerií jako je Tate Modern, Centre Pompidou, National Gallery of Art ve Washingtonu nebo newyorské MoMa, které zapůjčily přes osmdesát pláten.

Šokující počátky
Výstava se odvíjí roku 1905, kdy se Derain poprvé prosadil, roku, který se také stal milníkem v dějinách moderního umění. Toho roku spojil Derain síly se svým přítelem Mastissem, aby „vytvořili“ fauvismus, způsob tvorby, který přitahoval pozornost již od svého počátku. Odvážné osvobození barev na plátně a tvrdošíjně akcentovaný malířský výraz jejich děl způsobil výrazný průlom v očekávání publika. To, co současníci vnímali jako šokující barbarství, bylo ve skutečnosti rozhodující inspirací pro další generace umělců. V následujících letech je Derainově díle možno nalézt zájem o experimentování s primitivismem, Cezanneovým odkazem a se zjednodušováním formy: a toto všechno jej nakonec přivádí ke kubismu. Jeho tvorba se vzdaluje optimistickým barvám, dříve dominantním, k přísnosti tvaru a k barvám, které – zvláště u jeho figurálních kompozic – jsou rušivé a navozují pocit odcizení.

„Mezi posledními blázny…“
Derainův vývoj v jeho rozhodujícím období přerušila první světová válka. Stejně jako jeho spřízněné duše – Vlaminck, Apollinare, Léger a Braque - se musel v roce 1914 navléct do uniformy. Zúčastnil se nejkrvavějších bitev této války, přežil je a byl i vyznamenán. Bezpochyby díky tomu měl k nesmyslnosti válčení naprostý odpor : „nemyslím si, že tahle služba – počítat se čtyři roky mezi poslední blázny – má pro mě sebemenší význam“ píše v dopise matce v roce 1918. Následující rok se vrátil do Paříže jako úplně zlomený člověk a s velkými rozpaky zjišťoval, že zájem o jeho díla stále stoupá.

Pozdní experimenty
Ve dvacátých letech byl Derain jedním z nejoslavovanějších a nejrespektovanějších umělců. Prodeje jeho pláten v té době překonávaly Matisse, ale Derain nespočíval na vavřínech – nikdy si totiž svůj úspěch nijak neužíval. Válka zanechala neodstranitelnou stopu na jeho životě i tvorbě. S úpornou zvídavostí a téměř chorobnou sebekritičností stále vyhledával nové umělecké cesty. Na výstavě je mnoho pozoruhodných děl, na kterých je patrný jeho příklon ke spíše klasickému způsobu vyjádření. Náměty začaly být více plastické a paleta barev omezenější než v jeho dřívějších pracích. Nicméně jeho neustálá originalita jenom potvrzuje Deraina jako jednoznačně mimořádnou postavu francouzského umění.

Pád ze slávy
Na rozdíl od ohlasu na Picassa bylo Derainovo měnění stylů a neustálého uměleckého hledání bráno, současníky i pozdějšími generacemi, s nedůvěrou. K nedůvěře jistě přispělo i to, že v průběhu druhé světové války přijal pozvání nacistického Německa v domnění, že by mohl být něco platný pro tamní umělce. Bylo to naivní a katastrofální rozhodnutí. Derain téměř všude upadl v nepřízeň a zcela vymizel z veřejného rostoru. Teprve poslední dobou je možné zaznamenat určité oživení zájmu o jeho dílo.

Kurátorkou výstavy "André Derain. Outsider i fransk kunst" je vice-ředitelka Centre Pompidou v Paříži Isabelle Monod-Fontaine, jedna z předních expertů na počátky francouzské moderny. K výstavě vydalo Statens Museum for Kunst rozsáhlou a téměř marnotratně ilustrovanou knihu o Derainově životě a díle. Kniha obsahuje i soupis mimořádné vydavatelovi sbírky jeho děl.

zpět

André Derain, Portrait of Lucie Kahnweiler, 1913

Lucas Cranach, starší, Portrét Kurfiřtky Sibyl ze Saxony (1510–1569), 1533