VÝSTAVY
VÝSTAVY |
Galerie Aspekt, Brno
|
Galerie Aspekt v Brně představuje velkorysou retrospektivní výstavu více než šedesáti prací Vladimíra Kopeckého, současného profesora ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V oborech malby a práce se sklem, které se v jeho tvorbě od jejích počátků prolínají, se jedná o výjimečně silnou solitérní osobnost českého umění 20. století. Základní formující vlivy, ze kterých vychází autorův přístup k malbě a ke sklu, je nutné hledat v padesátých a na počátku šedesátých let. Tehdy byl Kopecký studentem a posléze aspirantem v ateliéru monumentální malby a skla Josefa Kaplického na VŠUP . Již rané práce naznačují autorovo hledání východisek výstavby prostoru obrazů i prvních skleněných nádob - objektů ve vlastním způsobu vyjádření, programově nasměrovaném proti jakýmkoliv formulovaným stylům a směrům. Kopeckého tvorbu v průběhu dalších desetiletí lze sice dle formálních kritérií rozdělit na více či méně omezená období, ale zároveň je vše neuzavřeno, promíseno a propojeno v jeden složitý, pulsující organismus, jehož fungování není podřízeno předvídatelnému schématu. V tomto rámci je pojatá i současná výstava. Dominantní část brněnské prezentace je věnovaná malbě, jejíž výraz se pohybuje mezi zcela protichůdnými póly. Od metodicky ukázněné, geometricky úsporné či tajemně zahalené polohy přechází k expresivním erupcím barev, živočišnosti, destrukci materiálu i divácké jistoty o pojmu krásno. Na autorových starších obrazech se objevují figurální motivy. Dramaticky zkratkovitě malované, s jednoznačným erotickým motivem. Milostný akt je v nich zároveň naplněn brutalitou spojení, něha hraničí s násilím, láska se zvířeckým pudem a zároveň i groteskností.V dalším časovém období převažují motivy geometrických segmentů staveb, konstrukcí a objektů. Autor jako podklad malby často volil podlahovou krytinu, která vytváří pozadí odcizené samotné malbě. V kontextu se zvykově vnímanou banalitou linolea, často s bohatou dekorativní strukturou, působí malba dosti zneklidňujícím dojmem. Řád plošnosti je narušen prostorovou dynamikou strohých objektů, které se, nespojeny s pozadím, pohybují v nespecifikovatelném meziprostoru. Obsahové zaměření těchto obrazů sahá za autorovu fascinaci čistotou geometrických tvarů a jejich skladby. Lze za nimi tušit i obnaženou výpověď o stavech člověka v pocitech odlidštění. Osudový výraz osobních prožitků mají i obrazy symbolicky pustých krajin, do kterých brutálním způsobem expandují zásahy litou a roztíranou barvou. Tyto obrazy z posledních let výrazně zdůrazňují princip střetu racionálního a emotivního v Kopeckého tvorbě. Poloha práce se sklem je na výstavě zastoupena méně početně, ale výstižně pro charakterizování autorova přístupu ke sklu, jako k materiálu pro výtvarnou práci. Kopeckého tvorba nikdy nebyla oslavou skla ve fascinaci jeho přirozenými vlastnostmi a proměnnými podobami. Sám autor užívá v souvislosti se zaměřením své sklářské tvorby přímo termín „ošklivé sklo“. Programově neguje tento magický materiál a budí dojem, že se zakořeněnou tendencí k jeho adoraci svádí urputně nenávistný boj. Přesto sklo bytostně potřebuje. Vladimír Kopecký ho sice zbavil zažitého očekávání světelného a barevného efektu, ale zůstal svým cítěním „sklářem“ v účelovém využití jeho výjimečnosti. Projevuje se to například ve v y stavené linii objektů z řazených plochých skel. Vyznačují se přísnou geometrickou stavbou násobených tvarů, ať již malovaných či pískovaných, které jen z části uplatňují transparentnost podkladu. Vtahují do imaginárních, iluzivně ubíhajících potemnělých prostorů. Jiné práce z lepených plochých skel vycházejí z působivosti osamělé monumentality stereometrického tvaru v nejlapidárnější formě. Mohou být vnímána jako zástupný prvek chladně technického zásahu do okolního světa. Oproti mlčenlivé netečnosti těchto objektů však staví autor práce, která užívají stejný materiál jako pronikavý výkřik. Sklo je navršené ve skrumážích tabulí a bloků, znásilněné nánosy litých barev ve škvárovitých strukturách i bizarních volných dekorech stékajících stružek. Jinde je divoce malované a drcené v sevření kovu či kamene. Stále však zůstává sklem ve vnímané podstatě vnitřního výrazu křehkosti a zranitelnosti či nehmotnosti mezi nebem a zemí. TvorbaVladimíra Kopeckého vychází z potřeby vyjadřovat přirozeně odlišné pocity a vjemy ve vyhrocených podobách. Lze za nimi tušit emoce člověka v pocitech opojné živočišnosti, ale i osamocenosti či bezradnosti. Bezradnost v jeho pracích je ale možné přijímat jako vnímaný pocit pokory ve vědomí vlastní podmíněnosti osudu, obnažení stavu duše, který je v každodenním životě často navenek zahalován pečlivě vyprecizovanou formou. Kopecký rozepíná tyto efektní šaty a nerozpakuje se ukazovat prožívání zmatenosti v touze po nalezení řádu. Sám je často na pochybách, nechává se překvapovat i zaskakovat v souběžných pocitech úzkosti i chtivosti. Opájí se rozkoší i trýzní sám sebe. Brněnská výstava je pro seznámení se s autorskou osobností Vladimíra Kopeckého podstatným přínosem. Téměř ze tří čtvrtin jsou zde poprvé vystavena díla, která byla dosud zasuta v autorově ateliéru a nezřídka došla značné újmy, mnohdy až na hranici zničení. Zásluhou galerie byly tyto práce restaurovány a mohou nadále tvořit mozaikovitou zprávu o autorově vnímání rozporuplnosti bytí našeho současného světa. K výstavě byla vydána umělcov a reprezentativní monografi e . Ivo Křen |
 |
zpět hl. strana |
