Národní galerie v Praze
Zdeněk Beran – Retrospektiva
Veletržní palác

2. 2.–8. 4. 2007

Zánik obrazu (Bez názvu II), 1960
asambláž, kombinovaná technika, plátno, 100 x 75 cm

Velká červená struktura (Únik středem I), 1963
kombinovaná technika, plátno, 164 x 128 cm

Cesta, prostorová instalace, 1980–1990
cestovní kufry a různé materiály, 200 x 1011 x 70 cm
instalováno na výstavě skupiny Zaostalí, Nová síň, Praha, 1990

Recyklace vlastní manýry
Malíř Zdeněk Beran má retrospektivu v Národní galerii

Lenka Lindaurová

Retrospektiva malíře Zdeňka Berana v Národní galerii odráží dokonale fenomén českého průměru: najdeme v ní snaživost, technický um, rigidní formálnost, lyrický podtext a falešnou sebereflexi v názvech děl.
Beran (1937) měl jediné opravdové chvíle na začátku své tvorby v padesátých letech. Expresivní krajiny a portréty, kubizující zátiší na počátku výstavy o tom svědčí. Od šedesátých let až do současnosti zůstal Beran viset v zajetí chtěné formy i své schopnosti perfektní, leč prázdné malby. Setkání s malíři Jiřím Valentou a Antonínem Tomalíkem na konci padesátých let a vzniku skupiny Somráků znamenalo ponor do jediné správné, informelní malby. V šedesátých letech šlo o progresivní projev. Když ale po letech vidíme dogmatičnost, s jakou ho Beran realizoval, a jakou stopu zanechal v další jeho práci, kdy se stal vyprázdněným prostředkem jakéhosi existenciálního sdělení bez výtvarných kvalit, tušíme malířovy meze možností.
Respekt si Beran dokázal získat v sedmdesátých a osmdesátých letech svými instalacemi Rehabilitační oddělení Dr. Dr., která se objevila také na později zakázané výstavě v prázdném vězení v Terezíně (destruované obleky a kufry s odpady), a Cesta (opět kufry s abstrahovaným odpadem), které v té době působily jako zjevení kvůli naší izolovanosti. Měly jasný politický koncept a navíc instalační umění bylo známo jen zprostředkovaně. Teprve po čase, když Zdeněk Beran postupně zrecykloval celou svou tvorbu v různých variantách (vlastně jen několik nápadů), bylo jasné, že i tyto instalace zapadají do jeho víceméně polopatického projevu. V roce 1990 vznikla skupina Zaostalí (kouzlo nechtěného), jejímž členem byl i Beran. Chtěla se vymezit vůči mladší postmoderní generaci s opravdu „zaostalým“ krédem vlastního nezávislého systému hodnot a tím čelit poměřování se se světovými aktualitami. Jak výmluvné.
Pozornost na sebe v dalších letech Beran obrátil hyperrealistickou malbou. Kdyby ji uplatňoval důsledně, jistě by se dala akceptovat (u širší veřejnosti má úspěch vždy zaručený, protože vidí autorovy ruční schopnosti), Beran ji však doplňuje manýristickými kombinacemi prázdných ploch či asambláží a nechává vzniknout hybrid hodný pozadí nějaké provinční divadelní scény.
Chronologická instalace ve Veletržním paláci prázdnotu Beranovy tvorby odhaluje dokonale. Jeho rutinérství a řemeslná zručnost jsou k nesnesení podobně jako „vtipnost“ názvů typu Nechutné struktury či Boty expresionisty. Jeho dílo je bezobsažné, povrchní, umělé. Škoda je to především ve smyslu Beranova dlouhodobého pedagogického působení na Akademii výtvarných umění – jeho žáci velmi často tuhle placatou manýru přebírají.
<<zpět

Pohled do instalace Rehabilitačního oddělení Dr. Dr.
Pánský věšák (Hoši v mírném nadšení), 1970
železo, cement, dřevitá vata, sádra, igelit, prádelní šňůra, syntetický email, epoxid, zavěšené cedulky, 100 x 333 x 207 cm

Pokus o duševní únik (spíše dolů), 1998
akryl a olej, plátno, 200 x 265 cm