Abstrakce, emoce a experiment
Nejoriginálnější česká grafička Alena Kučerová u Zvonu

Lenka Lindaurová

Dá se říci, že je to její vynález: perforovaný plech a tisk z něj. Autorka tohoto nápadu, Alena Kučerová (1935), patří mezi kla-siky české novátorské grafiky, která u nás vznikala v 60. letech.
Současná retrospektiva v Domě U kamenného zvonu, kterou dnes otevřela Galerie hlavního města Prahy, představuje celoživotní tvorbu Aleny Kučerové v její uzavřenosti a zvláštní tajem-nosti.
Kučerová se vždycky pohybovala na výtvarné scéně téměř ano-nymně, velmi skromně a tiše. Přesto byla nepřehlédnutelná už v době své rané tvorby, kdy ji v roce 1958 přizvala Adriena Ši-motová do skupiny UB 12. Pod vlivem Morgensternovy expe-rimentální poezie si Kučerová vyvinula svoji vlastní výtvarnou metodu založenou na nejjednodušších formálních prostředcích – čáře, linii a bodu – a ta jí postačila pro celé její „minimalistické“ a přitom bohaté dílo. Perforování pozinkových plechů a tisk z nich prováděla Alena Kučerová osobně a bez asistence profe-sionálních tiskařů – tento způsob vycházel rovněž z její finanční situace. Čas ale ukázal, že nešlo o žádnou z nouze ctnost: poprvé byla ostatně Kučerová za svou grafiku oceněna už v roce 1964 v Paříži na bienále mladých. Dnes říká: „Byla to těžká práce a jsem rád, že už to nemusím dělat.“
Výstava je rozdělena do jedenácti chronologických oddílů, které člení tuto svéráznou tvorbu abstrakce a emocí víceméně do for-málních celků, neboť námětů v tvorbě Kučerové není mnoho: krajina, na čas lidská figura, opět krajina a milovaní koně.
Originalita díla Aleny Kučerové tkví nejen v prezentaci experi-mentálních tisků (na druhém pólu české experimentální grafiky stojí Vladimír Boudník se svými náhodně zrytými plechy a otis-kováním technických součástek), v nichž linie je vytvořena pro-tlučenými body, ale také především matric samotných, jež zau-jaly v díle Aleny Kučerové své samostatné místo. Perforované plechy se staly identifikačním kódem Aleny Kučerové jako otisk prstu a dnes bychom řekli složení DNA.
Výstava svědčí o tom, že intuitivně a správně zvolený koncept stačí na celý život a možná by stačil na životů několik. Poslední práce Kučerové nejsou tak silově razantní jako ty dřívější, ale rukopis nabitý stále silnými emocemi je jasný. Kresba vytvořená údery se proměnila v kresbu z malých hřebíčků, místo tisků vy-užívá autorka různých materiálů ze svého bezprostředního okolí, z nichž vytváří asambláže – dřevěné desky, plechy, větve a kla-cíky. Pořád se jako diváci ocitáme na před zázraky nekalkulova-ného a nenápadného umění a musíme žasnout, jak je kouzlo bezúčelného pro nás nepostradatelné.
Interpretace díla Aleny Kučerové je zbytečná. Je živé, osobní, intuitivní, záhadné a přístupné zároveň. Tvoří jako dýchá. Tvrdí, že už si dnes opravdu vystačí s minimem: „Vzrušuje mě už jen čára a její směr a to mi stačí.“
Uznávaná autorka žije skromně v domku po svých prarodičích mimo Prahu. Říká, že ji nikdy sobecky nezajímalo jiné umění, nechodila k ostatním do ateliéru, ani na výstavy. Poustevnictví ji však neušetřilo pozemské slávy. I když dnes mluví o tom, že už nemá co říct, výstava, která bude otevřena až do konce dubna, ji usvědčuje z omylu.
zpět

Úponky, 1994-95, majetek autorky