Artservis - Musée des Années 30

CESTOVÁNÍ

Muzeum v plujícím městě – Musée des Années 30

text a foto Jana Máchalová

Ačkoliv je pařížská čtvrť Boulogne-Billancourt vzdálena z centra jen pár stanic metra, muzea, která se tu nacházejí, nejsou v kulturním přehledu zaznamenána mezi pařížskými, ale v části věnované těm v okolí metropole nad Seinou. Možná k tomu přispěla minulost. Umělecká Boulogne se v roce 1925 „provdala“ za průmyslový Billancourt a rázem se stala „městem moderní doby“. Tady spatřily světlo světa motory, turbíny, telefon, který se tu vyráběl sériově a poprvé umožnil předávat zprávy do zámoří. Byla tu továrna Renault a vyráběla se tu i letadla společnosti Voisen. Také tu byl vynalezen Claire Devillem Papinův hrnec, hit domácností roku 1926, k jehož popularitě přispěl i kouzelný reklamní plakát s Josephinou Baker.

Ve filmových dílnách točili filmy slavní režiséři Abel Gance, Etienne- Jules Maray. Ateliér tu měl Paul Landowski, autor slavné sochy sv. Jenovéfy tyčící se nad Seinou před Notre Dame. V roce 1921 se sem přestěhoval Juan Gris a rok po něm tu koupil víkendový dům galerista Daniel-Henry Kahnweiller, který se ujal fauvistů a posléze dalších avantgardních umělců. Ti za ním pravidelně přijížděli z Montparnassu, aby tu prožili víkend na svěžím vzduchu a v provinčním, útulném prostředí místních hospůdek. Malíři, sochaři, hudebníci, tanečníci, ale i architekti.

Průmyslový rozmach a funkcionalismus našly odezvu v uměleckém životě. V oněch horečnatých bláznivých 30. letech je ignorovali jen málokteří. Nové materiály podněcovaly zvědavost a udávaly nový rytmus avantgardním dílům, na kterých mnohdy zanechaly stopy konstruktivismus, kubismus či neoplasticismus.

Pařížský eklektismus dvacátých let vedl užité umění mnoha cestami. V dalším desetiletí se někteří umělci rozhodli sloučit tradici s moderním cítěním. Patřili mezi ně sochaři Jan a Joel Martelovi, architekt Robert Mallet-Stevens či kovotepec Jean Prouve. Ti zanechali v Boulogne-Billancourt výrazné stopy. Podíleli se na výzdobě radnice postavené podle projektu Tonyho Garniera v roce 1934. Erb města je prací dvojčat Martelových, jejichž oblíbenou knihou byly Pythagorské rytmy a verše od jejich rumunského přítele Matila Ghyka Costiescu. V knize byly obsaženy principy jejich umění – hledání božských proporcí, neutuchající úsilí o harmonii.

Tvůrci harmonie v letech, která bývají nazývána „bláznivá“, uměli použít nový jazyk, který charakterizoval vrcholné stadium art deco.

Paul Landowski, Sv. Jenovéfa na mostě Tournelle v Paříži

Sbírky

Sbírky muzea „třicátých let“, jehož název je trochu zavádějící, jsou jedinečnou přehlídkou stylu art deco. Představují ho jak v jeho rozmanitých zdrojích inspirace, tak v jeho uplatnění. Obsahují jedinečný fond děl umělců, mnozí z nich se podíleli na výzdobě slavné lodě Normandie, jak klasiky, tak modernisty tvořící v době mezi dvěma světovými válkami.

Zachycuje tedy art deco v jeho rané podobě, kdy byl kladen důraz na exkluzivní materiály, výtvarnou vybroušenost a tradiční postupy výroby, kdy slovo luxus znamenalo „majetek, který se nesmí dělit“, až po agonii tohoto stylu, okouzlení novými materiály a technologiemi.

Původní muzeum bylo otevřeno v roce 1939, v době, kdy vypukla druhá světová válka, a to v prostorách pět let staré radnice, v jejím čtvrtém poschodí. Bylo zde jen pár sochařských a malířských děl, dobové fotografie a staré rytiny. Rozhodnutí vytvořit muzeum současných kvalit padlo až v roce 1983, kdy art deco začalo být znovu objevováno a sběratelsky ceněno.

Realizace trvala celých patnáct let, do prosince 1998. Sbírky jsou nyní instalovány ve čtyřech poschodích, v novém centru kulturních aktivit, hned vedle zmiňované radnice.

Obsahují jeden tisíc soch, 500 maleb, 50 kusů špičkového nábytku, porcelán, keramiku, módní kresby, plakáty, knižní ilustrace, ale i architektonické studie a filmové scénáře, např. původní scénář Abela Gance k filmu Napoleon u Slavkova z roku 1927, který byl tímto režisérem v Boulogne-Billancourt natočen.

Louis Billotey, Marie-Rose Guerin, 1914

V sekci sochařské jsou umístěny basreliéfy a bronzové sochy Alfreda Augusta Janniota (1889–1969), Henryho Boucharda (1875–1960), Ernesta Riviera (1878–1951), Gilberta Privata (1892–1969), Roberta Wlericka (1882–1944), Leona Riviera (1878–1951), Josepha Bernarda (1886–1931) a Paula Belmonda (1898–1982). Kromě těchto klasických umělců je tu instalována pozoruhodná skupina bronzových soch od nejmladšího příslušníka pařížské školy Arbita Blatase (1908–1999). Tyto plastiky jsou poctou jeho uměleckým přátelům, např. Chagallovi, Derainovi, Zadkinovi, Lipchitzovi. Z kubistických a expresivně laděných sochařských prací jsou tu zastoupena díla Jacquesa Lipchitze (1891–1973). Za pozornost stojí i portugalský sochař Ernest Canta de May nebo Robert Wlerick či švagr sběratele Henryho-Daniela Kahnweillera, Elie Lascaux, jehož humorně laděné kubistické sochy jsou v oddělení věnovanému inspiracím koloniálním. O myšlení doby vypovídají i realistické „údernické“ sochy Oskara Mietchaninoffa. Paul Landowski představuje tu část umělců, kteří se rozhodli experimentovat s materiály. Na výzdobě Normandie se sice nijak výrazně nepodílel, ale vytvořil pro francouzský pavilon, který evokoval tuto loď, na světové výstavě v New Yorku v roce 1939 monumentální plastiku Francie.

Arbit Blatas, Portrét Maurice Utrilla

Mezi nejzajímavější malířská díla v muzeu patří nedokončený portrét Tadeusze de Lempického z roku 1928. Fatální malířka Tamara de Lempická (1896–1980) malovala svého muže v době, kdy navázal nový vztah s Irenou Spiessovou, dcerou majitele farmaceutické továrny v Polsku. Výstižně nazvaný portrét Nedokončený muž evokuje období, ve kterém tato pozoruhodná královna art deco pořádala s nadšením výpravy do drogových doupat plných pochybných existencí a kdy neodolala ani přízni svých lesbických přítelkyň. Její „oceloví lidé bez emocí“ odpovídají době okouzlené technikou.

Tamara de Lempicka, Tadeusz de Lempicki, 1928

Zajímavé a téměř neznámé malby tu představují Jean Souverbie (1891–1981), jehož práce nepopřou vliv nabistů a později kubismu, idylicky působí Raphael Delorme (1885–1962), neoraffaelita E. Robert Poughéon (1886–1955), poetický realista Robert Humblot (1907–1962), student z ateliéru Luciena Simona, či Jean Dupas (1882–1864) nebo Gustav Jaulmes (1873–1959).

Bernard Boutet de Monvel, Domov důchodců
v Nemours, 1909, olej, plátno, Musée Municipal
de Boulogne-Billancourt

Pierre Legrain, pohovka Zebra v černém laku,
1925

Paul Mohr, Mám dvě lásky, (Joséphine Baker v kuchyni), 1946

Jean Puiforcat, Jednoduchá a stylová stříbrná mísa z roku 1925

Guy Sabran, ilustrace

Religióznímu oddělení dominují obrazy Maurice Denise, módní ilustraci, která sehrála jednu z nejvýznamnějších rolí ve stylu art deco, zastupují malíř Bernard Boutete de Monvel (1884–1944), George Lepape či Paul Iribe.

Výraznou osobností v muzeu je Adolph-Mouron Cassandre (1901–1968), autor slavného plakátu lodě Normandie, a Paul Colin, který se proslavil svým kresbami Josephiny Bakerové a plakátem Revue Negro.

Ve sbírkách jsou i sochy a obrazy zapůjčené z Musée de l'art Afrique a umělecká díla ovlivněná Koloniální výstavou konanou v Palais de Chaillot v roce 1931.

V oblasti užitého umění jsou vystaveny práce kovotepců Raymonda Henriho Subese, Edgarda Branta a Adalberta Szaba. Ti všichni se podíleli na výzdobě lodě Normandie, právě tak jako René Prou. Mimořádně cenná je v této sekci komoda z macassarského ebenu od nábytkáře Emila-Jacquesa Ruhlmana (1879–1933), skleněné vitráže a lampa od René Laliqua (1860–1945), čajový servis z nedaleké porcelánky v Sevres. Monumentálně působí Duch moře, kterého vytvořil sochař Carlo Sarabezolles pro Normandii. Z technických důvodů nemohl být na příď lodi umístěn.

Nejen muzeum, ale i ono město moderní doby, Boulogne–Billancourt, evokuje onu labutí píseň art deco, parníkový styl, který se zrodil právě tady a jeho dokladem jsou pozoruhodné funkcionalistické stavby.

Když moře zaburácí

Boulogne-Billancourt není zrovna přístav, ale jako příznačné město třicátých let se podílelo na dobrodružství zámořských parníků, legendárních plujících paláců. Architekti, August Perret, Raymond Fischer, Georges-Henri Pingusson, Pierre Patou, Louis Faure-Dujarric a Robert Mallet-Stevens vystavěli v Boulogne domy, které měly formu lodních přídí. Le Corbusier, jenž ve své knize Směrem k nové architektuře přímo vybízí k inspiracím transoceánskými loděmi, navrhoval balkony s lodním zábradlím, Patou měl v oblibě kulatá lodní okna.

A. M. Cassandre, plakát nabízející služby francouzské námořní linky z New Yorku do Evropy

Nelze popřít, že to byla právě loď Normandie, symbol nádhery 30. let, mořský velvyslanec „francouzského umění žít“, zrcadlící uměleckou tvorbu své doby, která poznamenala kolektivní imaginaci. Byla spuštěna na vodu v roce 1932 v Saint-Nazaire a pokřtil ji sám prezident Francie Albert Lebrun. Na první zaoceánskou plavbu vyplula 29. 5. 1935. Její architekt, lodní inženýr Vladimír Yourkewitch (1885–1964), ruský emigrant, ji pojednal velkoryse, podle požadavku La Compagnie Générale Transatlantique (Zaoceánské námořní společnosti). Měla dvojnásobnou tonáž než její předchůdkyně Ile de France. Na její palubě mohlo pohodlně cestovat 2000 osob. První plavby se zúčastnila žena francouzského prezidenta Lebruna, spisovatelka Collete, Fred Astaire, Joe Kennedy a jeho synové John a Joe, herečka Gloria Swansonová.

Rozměry lodi a velkorysost sponzorských darů umožnily elitním umělcům a řemeslníkům prezentovat svůj talent. Koloniální výstava tu zanechala své stopy, mnoho z designu bylo exotické povahy evokující Orient a Afriku. K nejvýznamnějším dílům patřily čtyři panely od Jeana Dupase na mytologické téma, inspirované dějinami mořeplavby. René Prou realizoval schodiště, René Lalique skleněnou fontánu, která stoupala do výšky s geometrickou přesností patnácti vrstev, Jean Dunad byl autorem lakovaných zástěn a nábytku. Edvard Brandt vytvořil monumentální tepané dveře a krbové mříže.

Normandie, která byla pozvánkou ke snění, k procházce světem umění a techniky, plavidlem křižujícím moře, které fascinovalo literární i filmové tvůrce, byla v roce 1942 přestavěna na válečnou loď. Již od roku 1939, kdy podnikla poslední plavbu, stála v newyorském přístavu. Při odstraňování uměleckých artefaktů došlo na lodi k požáru, částečně se potopila a byla vytažena naprosto zdevastovaná. Až do sklonku 80. let minulého století se věřilo, že ony umělecké předměty jsou nenávratně ztraceny. Vše se změnilo ve chvíli, kdy americký sběratel a obchodník se starožitnostmi Bruce Newman objevil skleněnou fontánu od Laliqua v hotelu Fontenbleau v Miami a Dupasův panel Aurory u jednoho obchodníka. Dnes jej můžeme obdivovat v Metropolitním muzeu v New Yorku. Ony bronzové lakované dveře od Jeana Dunanda, vedoucí do kuřárny slavné Normandie, zdobí interiér herce Jamese Garnera.

Zaoceánská námořní společnost, která podnítila stavbu Normandie, zajišťovala pravidelné linky mezi Francií a USA. Další společnost, Messageries maritties (Námořní doprava), obsluhovala Dálný východ a četné francouzské kolonie. Její lodě upřednostňovaly exotickou výzdobu, neboť chtěly vyjít vstříc osadníkům. I tato výzdoba byla poznamenána prvky art deco. Například loď Champollion, převážející cestující do Alexandrie, měla malby a plastiky v „egyptském“ duchu, lotosové sloupy, motivy inspirované thébskými hrobkami, posvátným skarabeem a královnami Nilu, Kleopatrou a Nefertiti.

K nákladnému a luxusnímu vybavení lodí přispěli na počátku 20. století především bohatí obchodníci. Až do první světové války se výzdoba přizpůsobovala stylu „staré“ Evropy, byla eklektickou směsicí stylů buržoazie po vzoru grandhotelů s okázalými schodišti, které se tak líbily americkým zákazníkům. Lodě Savoj (1901) a Francie (1912) předváděly repertoár od iónských sloupů až po společenské salonky ve stylu Ludvíka XIV. Od dvacátých let se však klientela měnila. Cestovalo se pro potěšení a ve výzdobě se začaly prosazovat umělecké tendence.

Prosvětlily se velkorysé geometrické prostory, ve středu lodi se objevila obrovská hala. Převládajícím stylem bylo art deco, ale architektonický styl zůstával stejný.

Posunem v tomto směru byla zmiňovaná Normandie, apoteóza loďařského umění.

Po druhé světové válce Transatlantická plavební společnost přistoupila k renovaci některých lodí, přestavila Ile de France, z Evropy se stala Liberté a Normandii nahradila v roce 1962 loď France. Luxusní materiály zmizely, zastoupil je hliník a umělé vlákno. V té době šlapala kola modernismu ještě naplno. Stačilo však jen desetiletí, aby se předměty ve stylu art deco, který konečně v šedesátých letech dostal své jméno, staly vyhledávanými a sběratelsky doceněnými záležitostmi.

Paříž, Boulogne-Billancourt, Espace Landowski, 28 av. André Morizet, metro Marcel Sambat

otevřeno
úterý–neděle 10–18, zavřeno od 15. 8. do 30. 8., vstup 4 eura

nahoru